Re: Zrušení psychického bloku, kudy dál?

"to, jak jsme prožili dětství, se z velké části odvíjí od toho, jak se o nás starali rodiče. "

víš co, mně i tohle zní trochu jako obviňování - znám lidi, co trpí depresemi, přitom jejich rodiče se starali dle všeho úplně v pohodě.

Podle mě strašně záleží na spoustě faktorů, a jedním z nich je ten, jak si kdo co "bere", a to je maximálně subjektivní - vždyť i tady už padlo, že spoustu lidí ovlivnila JEDNA věta člověka, který ani nemusel být rodič, prakticky na celý život, zatímco po někom jiném to steče jak voda po kachně a druhý den už o tom neví.

Myslím, že je dobře, že neříkáš, že Tvoji rodiče můžou za Tvoje deprese, i ted důvod, co uvádíš, protože si myslím, že "moct" za něčí deprese je hodně silný slovo, a že když řekneš dvěma lidem tutéž věc, tak jeden se zhroutí a druhý se oklepe a za pět minut na to zapomene.

Bude moje vina, když někomu něco řeknu a on si to vezme k srdci tak, že už nikdy nebude třeba zpívat (kdyby to "něco" bylo, že zpívá ošklivě)? Nebo je to jeho problém, že si jedinou větu, třeba blbě vyřčenou/blbě pochopenou/řečenou skutečně v úmyslu ublížit, třeba nějakým manipulátorem, tolik vezme k srdci?


V podstatě mi jde o to, k čemu je z pohledu jednotlivce dobré přikládat větší váhu tomu, co řekne kdejaký pitomec (a to můžou být klidně i vlastní rodiče), než vlastnímu názoru a výsledek pak dávat za vinu tomu pitomci.