Re: Jídlo je u nás noční můrou

Girili... Jo, poznávám v tom syna. A k tvým dotazům- je po manželovi. Ten měl v první třídě 14 kg, strašně málo ... Ted ma 95 a nikdo by to na nem nepoznal. Spis mi šlo o to, ze témeř od narozeni neustále řešíme s doktorkou, že jí málo. Je to our šla a stránka ve výchově, proste porad to ve mne je, co dělám špatně. Jestli jsem ho kojila málo, vařím špatně, neumím zahrát to správné divadlo, aby to snedl.

Pro všechny, kdo mi říká, ze dělám málo a ničím mu zdraví ... Je to ve mne už skoro 2,5 roku. Stále řeším, co pro to udelat. Doktoři, psycholog, známí, školka.....tolik jsem to obrecela. Ta 3 letá prohlídka mě úplně odrovnala psychicky. Dělám, co můžu, skutečně co je v mých silách, a pak přijdu a zjistím, ze váží 10,5 kg. Takže samozřejmě znovu řeším s dr. Že zkusíme zase testy....

Své děti miluju a dělám první poslední, aby mely krásné dětství. Proto mě taky trápí, ze po nich poslední 2 týdny křičím. Chci se z toho dostat a moc mi pomohlo, když zjistím , ze v tom nejsem sama. Snazim se co můžu, aby syn svým přístupem k jídlu netrpěl a taky ani ne poslouchal stále od okolí, že nejí.

Každá matka ma podle mého nějakou mateřskou intuici, aspoň mě zatím moc nezklamala. Nějak vnitřně citim, ze je syn spokojený, oproti jiným dětem (vyzní to sobecky) je napřed. A proste jeho potřeba jídla je velmi velmi mala. Dokud vnitřně citim, ze je v pořádku, nechci plasit a přesvědčovat doktorku, ze výsledky krve nestačí. Na to ji příště důvěřuju, je to rozumná ženská a žádné orezavatko. A to mě po příjezd už porodnice postavila do latě hned, takže svůj názor k věci má.

A tak Vám všem moc dekuji, ze jste mi pomohly postavit se nohama na zem a vystoupit z toho kruhu nadávek posledních dnu.