Re: Až já budu senior - třeba částečně nesoběstačný

Lepím to bez návaznosti sem. jak tady někdo psal, že babička nějak těsně před smrtí poděkovala, že je ráda, že je doma - u svých. Tak jsem si vzpomněla, že jak moje mamka byla tak nějak na dně a začala uvažovat o tom, že babi stejně nevnímá realitu, tak je jedno, když bude v nějakým tom zařízení. A babi nějakou formu zcela jistě stařecký demence má - neví, jaký je datum, jaký je rok, jaký je roční období, postavit ji před panelák /kde bydlí naši/, tak vůbec nebude tušit, že tam někde bydlí, nepobírá nový lidi, ale podle fotek si vybaví to, co bylo ped x lety, často je tzv. ve svým světě - ono to vypadá, že pořád. A jak mamka takhle nahlas uvažovala, najednou se asi "probrala" babi a já viděla v její tváří úzkost. Jenže nevíš, co se v ní děje, ona nic neřekne. Vzala jsem ji za ruku a ptala se, jestli ji něco nebolí nebo nemá hlad - a ona se podívala a řekla - já vím, jak se mne holka stará /jako máma, její dcera/ a jsem ráda, ona se stará moc dobře a paní /ona neví, že jsem její vnučka, na fotce z dětství mě pozná, takhle v reálu už ne/, holka je na mne moc hodná.
A máma se podívala a došlo jí, že babi není prázdná nádoba a že pořád nežije v tom svým vnitřním světě. chci říct, že kdyby se probrala v tom ústavu a došlo by jí, že už je tam sama, tak i s celou péčí prostě steskem umře. Myslím, že právě když je na tom člověk ve stáří zle, drží ho to jeho zázemí, rodina, blízcí a známé věci - nenahradí to pravidelný jídlo 5x denně a teplo a čisto - to je málo, to nestačí.
Ale nevím, jak to udělat, pokud je senior "mimo", ale je pohyblivý a dejme tomu násilnický a nebo naopak ležící a nemohoucí a plně odkázaný na cizí péči.
A dojalo mě, když mě kamarádka požádala o pomoc, že její bývalá zákaznice, kterou šla navštívit, žije prý strašně, sama nemocná a manžel ležící odkázaný na její péči a nemá z důchodu ani na jednorázový pleny a ona že ho k lékaři nedostane - tak že kdybych pomohla. Bylo to jednoduchý - zašla jsem k lékařce, vysvětlila stav, ona byla ochotná příjít k nim domů /a to každý lékař zdaleka není/, zašla jsem na sociálku pro formulář kvůli příspěvku na péči, domluvila, aby pracovnice přišla za nimi a příspěvek dostali oba, máma mi dala telefon na službu, co dováží pleny - prostě nic složitýho, paní byla šťastná, jako kdyby to byla moje zásluha, přitom veškerou péči zvládala sama, teda na pokraji sil. Domluvila jsem pečovatelku, kvůli pomoci s manželem, nezvládala ho umýt, což bylo jasný. A teda navrhla jsem jí, jestli by přece jen nechtěla uvažovat pro manžela s nějakým zařízením. A ona mi řekla, že nikdy a že si myslí, že on ji udržuje naživu. Já myslela,že to je spíš naopak. A opravdu to asi pomohlo - pán mi připadá v lepším stavu a paní taky - spokojenější. A předtím jsem si nevšimla, že by on třeba vyhledal její ruku a chytil a hladil, teď jo. Já na to ale nemám - psychicky. Nemůžu tam chodit, rozhodilo mě to vždycky. Tak co jsem zařídila potřebné, tak tam chodí ta moje kamarádka s tím,že když něco potřebuje paní nebo pán, já to zařídím. A teda mám zprávy, že se jim daří dobře. Teda dojalo mě, jak se o manžela stará, ačkoli je to pro ni těžký a namáhavý - a když jsem jí navrhla ústav, tak se tak překvapeně podívala - jak o tom můžu vůbec uvažovat.