Byly doby, kdy jsem veškeré své neúspěchy řešila čtením o historii.
Jsem si jista, že věrní čtenáři se zhrozili a upřímně žasnou nad mou schopností rodit dítka, jak jablíčka každý podzim. Tentokrát vás ovšem matu záměrně, porodil tentokrát můj muž.
Jako teploměr takových matek slouží umělohmotná lopatka vložena pod paži u pískoviště, kde si hrají její spokojené, zdravé děti.
Když má narozeniny kdokoli z naší početné rodiny, je už v naší rodině nepsaným pravidlem, že já jsem ten, kdo o tom začne mluvit jako první, kdo věc řeší nákupem dárků či alespoň zachraňuje situaci sms zprávou.
Můj milý deníčku, chtěla napsat na první stránku nového kroužkového bloku. Zdálo se jí to jako klišé, a tak raději rovnou skočila do děje…
Byl březnový den a ona šla na třídní schůzku svých dcerek do školky. No, je těžké užívat slova šla, když si představíte chůzi s dvouletým capartem, který se zastaví u každého nedopalku na chodníku. Přesto se snažila doběhnout na čas.
Začalo jaro. Ta předzvěst pučících větviček a přitom chladného vzduchu, který vás ráno omráčí svou intenzitou a přitom odpoledne si užíváte na úžasném výsluní paprsků mne zase odhodila tam, kde jsem byla jako doma. Do mého dětství.
Alespoň to jsem si zpočátku myslela. Když vypukly jarní prázdniny, bylo nám s Jakubem jasné, že náročnější část našeho jinak poklidného městského života právě začíná a my směřujeme ke změně.
Je něco, co udržuje naši rodinu při životě na všech těch rodinných sešlostech.
Je přesně ta doba, kdy se té mršce daří nadmíru. Pokud právě tlučete hlavou o stůl v kuchyni, asi víte, o čem je řeč.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.