Diskuze : Hlavní : Miluji ženatého muže

Už bych nikdy nepřistoupila ani na chvíli na vztah ve třech, ani za zlatý prase...doufám , protože kdoví, co ještě život přinese. A já teda už hlavně kvůli sobě, nepotřebuju se trápit na různých frontách.

Kiviku, jo, čeká na každou chvíli.
To je přece svým způsobem děs...kde je nějaká sebehodnota...a jak jsem psala, zažila jsem i u sebe leccos, nemyslím to zle. prostě jsem prožila svůj dosavadní život dost - hekticky, opravdu "plně", zažila jsem tolik věcí, strašně věcí teda chápu jakoby na vlastní kůži.
Dokážu to pochopit, ale v určitém stádiu se nedá moc pomoct zvenčí.
a obávám se, že se to musí i odžít, snad jen urychlit to jde, aby to proběhlo všema fázema.

jasně, že to, co není jisté a uniká to, je atraktivní. Ta dotyčná paní taky, ty chlapy, co chtěli jí, nechtěla ona...ten jeden na ni myslí doteď, i když už je ženatý a má děcko.

Vztahy jsou zvláštní a člověk se na nich hodně naučí, pochopí život, druhé a tak...určitě i určité trápení tady má místo. Blbý je akorát to pořád dokola opakovat a nepoučit se .

Nj, Danulu, zvnějšku by se to tak dalo říct.
On když se člověk dostane do víru představ a nějakých očekávání a začne na něčem nebo někom tak moc lpět...
je mi jí svým způsobem "líto", ale zvnějšku se nedá nic dělat, je to jinak chytrá ženská, schopná, umí se o sebe postarat. "Jen" ty vztahy. Určitě se podepsal tatínek a situace dřív, a i to, že když něco chce, tak to prostě chce.
A jo, jak tu tuhle někdo říkal, vyloženě to asi potřebuje - takovýhle vztah - chodí si to potvrzovat i ke kartářovi, k psychologovi, atd...a věří a věří. A je strašně nespokojená.
A jak psala maargit, zkušenosti nejsou přenosné.

tohle se mi taky stalo, bohužel
omlouvala jsem ho vším možným, ale ta podstata nezmizela, prostě mi hezkých pár měsíců kecal, jakože jsem byla i u něj doma a tak
o mnoho elt později jsem pochopila, že charakterově stál prostě za velký kulový a že jsem se trápila úplně zbytečně. Bohužel zkušenost je to nepřenosná. I tak radím nebreč a utíkej

Kiviku, za mě - protože to vídám dost často a je to nekonečné - lepší když to přišlo dřív, než později.
Tak jako tak budou muset určitý věci proběhnout, v tobě, v tom vztahu, protože i když se nevidíte, pořád ještě trvá, je navázaný...ale - já bych to už kvůli sobě dál neroztáčela.
Být třetí v jakémkoliv vztahu, kde jsou pojítkem děti a který není vyřešený, je strašně těžký.
Jedno mi probíhá takřka v přímém přenosu v širší rodině, té "milence" je už skoro 40, po dětech asi touží, ale hrdinně tvrdí že ne a čeká a čeká, sbírá drobky a čeká, až se ten vztah s ještěženatým pánem (taky nebydlí úplně s manželkou) utřepe.
On se třeba neozve týden, dva, pak zas je u ní každý den, pak zmizí na tři měsíce...a ona se trápí a trápí, dělá si naděje, podle mne velmi marný...a chvíli je v euforii a chvíli v pocitech naprostýho zoufalství.
Navíc poslouchá o dětech, manželce, o tom, jak je jemu, jak je to pro něj těžký....Trvá to už několik let, možná tři?

Taky jsem prošla určitou fází, kdy se mě něco takovýho dotklo, zas jinak...a vyvíjelo se to, ale ty pocity jsou nezapomenutelný. Takový malý psychický týrání, spíš teda velký, pro všechny.
Pokud bych to zvládla a nebyla připoutaná minulostí, dětma atd...prchnu od něj co nejdál. Navíc myslím, že si člověk blokuje ten možný perspektivní vztah, kde se s nikým o nic nedobrovolně dělit nemusí.