Diskuze : Hlavní : Vztekání a vzdor

Shrekyně, ale já vím, že je to normální. Já tohle taky neřeším, jen popisuju jeho povahu. Řeším ta jeho očekávání a to, že nezvládá, když se neplní. Když to trochu přeženu, tak je schopnej přilítnout s hysterickým řevem, že se nedostal do tý skříně, do který lézt nemá, ví to, ale děsně tam chce.

Ano, rekla, ale jak jsem psala, syn uz je starsi. To uz nejsou pravidla, to uz je reseni zivotnich situaci. Napriklad - chtel bych si kreslit / koukat na pohadku / dat si nejakou sladkost. Ja reknu - nemame cas, jdeme tam a tam nebo prece nebudeme lezet u televize nebo neco. A on rekne - tak skoc do obchodu sama / tak odpoledne pujdeme plavat atd. A ja si reknu, proc ne. Ja uz dnes nemam problemy s tim, ze bychom se nedomluvili. Zachvaty vzteku jeste miva, ale duvody jsou jine. My vlastne tech pravidel mame strasne malo. A snazim se dite vychovat tak, aby se naucilo premyslet, resit situace, byt kreativni, umet se s lidmi domluvit, spolupracovat, pomoci. Ne byt poslusne a za vsech okolnosti nasledovat prikazy.

Bourko, ale zrovna tohle je uplne normalni. Ja vlastne nevim, o cem se me nebo sebe snazis presvedcit. Proste ho to strasne laka a navic je to zakazane ovoce. Naradi je tahak, syn montuje s manzelem snad uz od 3 let, dnes uz umi i nasekat drevo, sroubuje, vrta.. Takze spis nez zakaz bych ho s tim radsi ucila pracovat. Anebo proste dat z dosahu. Dite neni cviceny pes. Ted je to otravne, ale tyhle vlastnosti se mu pak budou v zivote strasne hodit. Nenecha se odradit, umi riskovat, je kreativni v prekonavani prekazek, vi, co chce.. ;)

A jinak ja jsem rada, ze se mnou dite diskutuje. Je to plnohodnotny clen rodiny a po jeho dotazech se casto zamyslim sama nad sebou, jestli opravdu to, co rikam, je spravny uhel pohledu. A priznam se, ze jsem uz mockrat jeho argumenty uznala a zmenila nazor. I proto nerada pouzivam kategoricke ne, ale volim spis Mne se to nezda jako dobry napad, protoze... U nas se nejcasteji diskutuje tablet/ pocitac. Ale ustalili jsme se na nejakych pravidlech a funguje to. Samozrejme pokud se mne po pate zeptal na to same, tak mu reknu, uz jsem ti to vysvetlila a otravuje me, ze se na to ptas znovu. Ale i tohle casem odezniva a i kdyz je to porad pakos a nerizena strela, tak se z nej klube zlate dite.

Tak já veškerý představy už zahodila dávno, že to s ním nebude. jednoduchý, bylo jasný od mala. On si jede prostě po svým. Když se blížíme ke školce, tak z oken je často slyšet "A x už si zase dělá, co chce..." To ho dost vystihuje. Že něco rozbije, to by až tak nevadilo, kdyby šlo o věci, který se kolem prostě vyskytujou. Jenže on neodolá pokušení. Má zakázáno lézt tátovi do skříně s nářadím, stejně je ochotnej překonat několik překážek, aby se tam dostal. Něco si vezme, o čem ví, že je to křehký a nemá na to šahat, a podaří se mu to poškodit. Dostane vyhubováno. "Víš, žetam nemáš lízt?" "Vím, ale..." "Proč tam nemáš lízt?" "Abych nic nerozbil" " Tak proč si tam lezl?" "Ale já jsem chtěl y" "Y můžeš jen pod dozorem s tátou, protože je to křehký, to víš taky." "Ale já jsem ho nechtěl rozbít". "Já vím, že ne, ale spoustu věcí můžeme udělat i když nechcem, proto na to nemáš šahat, to už jsme řešili mockrát" "Ale já ho strašně chtěl" "To není omluva. Už tam prostě nelez, táta to teď musí složitě spravovat. " A druhý den řešíme to samý v bleděmodrým. Co šlo je pod zámkem, ale všechno zamknout nelze, Nehledě na to, že jen čekám, kdy ho načapu se šperhákem.