Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

Já nevím jestli vytěsnuje, mám pocit, že jí to nezajímá.

za sebe musím říct, že je to naopak poměrně důležité sledovat podobnost, dá se pak ledacos odhadnout a s dítětem podle toho pracovat... kdybych u nejstarší neodhadla podobnost s tchýní, nenapadlo by mě, jak pracovat s jejími pocity, nechápala, bych, proč se v kolektivu straní, přestože je v něm ráda a dokáže lidi snadno přečíst, nenapadlo by mě, že je v tom strach z přijetí, nesnažila bych se tak usilovně zapracovat na sebevědomí a na schopnosti se prosadit...
kdybych u syna neodhadla povahu svého otce, nenapadlo by mě, že naopak nesmím podporovat jeho sebedůvěru, ale musím ho uzemňovat a učit, že ne všechno vidí na první pohled správně, že má velmi zbrklý úsudek... u obou jsem cestu k výchově (spíš možná vedení) hledala poměrně snadněji, než u mrňavky, kde nevím, odkud se ta její povaha vzala, je pro mne naprosto nečitelná a nejhůř hledám jak na ni...
a jak už jsem psala, moje city k dětem nejsou nijak ovlivněny city k jejich "předlohám", naopak k otci jsem si našla cestu až přes svého syna

Kudlo,
no, ono někdy není třeba pátrat. Někdy je ten povahový rys, který byl u jednoho rodinného příslušníka velmi výrazný stejně výrazný u dítěte.
Syn má třeba povahové rysy mé nebožky babičky a protože nikdo jiný v rodině takový nebyl a není, tak o tom ani není potřeba moc přemýšlet.

Valkyrko, spis jsem myslela sama pro sebe jako rodice. Extrovertni dite do urciteho veku potrebuje doprovod Jinak jednodussi to samozrejme maji, je jich vetsina, svet je na ne nastaven. Ale ve svem okoli mam spoustu pracovne nadmiru uspesnych introvertu, takze tole me az tak netrapi.

mrňavka se taky nad fotkama své sestry hádá, že to musí být ona, taky musíme fotky rozlišovat podle oblečení, prostředí a okolních lidí, holky jako takové jsou naprosto zaměnitelné