Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

já se přiznám, že po tom vůbec nepátrám, a pokud to přesáhne rámec lehce pobaveného zjištění, že tento úsměv je přesně stejnej jako u babičky z tatínkovy strany, tak to považuju i trochu za škodlivý.

V tom smyslu, že to pak může budit emoce ve stylu "toto dítě je mi míň sympatický, protože je celá tchýně, kterou jsem nemusela/protivnej tchán".

Ananto,

já myslím, že je to jednak věkem (v 6 letech je ještě malinká), jednak to, že to nekomentuje, ještě nemusí znamenat, že to necítí.

Plus děti si neuvědomujou veškerý důsledky jako dospělej, pokud je někdo v nemocnici, tak NÁM se vybavěj veškerý hrůzný konotace, který jsme v životě s nemocnicema zažili, ale jim ne tak nutně, protože tu zkušenost nemaj.

A věř mi, že mít trauma z toho, že se jako dítě bojíš o něčí život, není nic, o co by člověk stál, takže pokud se tomu vyhne, tak bych za to spíš děkovala Pánubohu než to přivolávala.

Kolik jí je?

Možná chci moc, ale mně vadí ta její zahleděnost do sebe, bude jí šest. Babička, která se o ni spoustu času stará, miluje jí, kupuje jí hezké oblečení atp., je v nemocnici s infarktem, jí je úplně jedno, že tady není, ani nekomentovala to že je nemocná. Jede si dál ve svých vílách a ve svém světě. Připadá mi citlivá jen k sobě sama. A takových věcí je víc a nemyslím si, že by tak byla vychovávaná.

Kdyz to zjednodusim, tak syn je hodne po mne, s obcasnymi prvky tatinka, dcera je cela tatinkova rodina, ale cim je starsi, tim se ji s tim dari vic pracovat, za coz jsem uprimne rada. Oni jsou takovi samozeri s vecnym pocitem ublizeni, ktere nikdo nechape a vsichni jim ublizujou /ciste subjektivne, objektivne jima samozrejme kazdy vychazi vstric az nadprumerne/. Manzelovi trvalo nekolik let psychoterapie a intenzivni prace na sobe, nez se mu z tohoto nastaveni podarilo z velke casti vymanit, s dcerou pracujeme, co to da, ale nekdy teda prekvapi.

po mně není ani jedno - teda všichni mají něco ze mne, ale je to naučené, získané... přirozenou povahu (naštěstí) žádné z nich nepodědilo
nejstarší dcera je hodně po manželovi a jeho mámě, pro mne je to nepochopitelné stvoření, na které spíš koukám z dálky a pozoruju, fascinuje mě, zasahuju jen v těch oblastech, které vidím u manželovy rodiny jako průšvih - sebevědomí, pesimismus, neochotu přijímat nové věci... s přičiněním dalších lidí (hlavně třídní na zš ) se mi to, myslím, celkem daří - je to poměrně sebevědomá, cílevědomá holka, minimálně navenek umí svou nejistotu skrývat...
syn je vzhledově do mé rodiny, povahou je hodně po mém otci (jsou i narození ve stejný den, jen je dělí 54 let)... občas mě přivádí k šílenství, ale zase mu rozumím, vím, jak to myslí, chápu jeho myšlenkové pochody a vlastně mi pomohl i pochopit lépe mého tátu... cítím tam nějaké "genetické propojení"
a mrňavka je stvoření z jiného světa, nedokážu říct, po kom je, je velmi svá, opět ji spíš pozoruju zvenčí, aniž bych se do ní dokázala vcítit, je velice extrovertní, přímá, neustále mě překvapuje

každý z nich je jiný, ale každého z nich miluju stejně a přitom každého jinak ... vycházím s nima velmi dobře, jen nesmím zapomínat, že na každého platí něco jiného a ke každému musím přistupovat jinak, někdy to není snadné, ale zase je to op to zajímavější