Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

Len,
u mě taneční byly kupodivu celkem v pohodě, sice jsem neměla stálého tanečníka a pak často "seděla", ale šla jsem i do pokročilých, protože si mě vybral jeden kluk z jiného kursu, který taky neměl tanečnici. A tancování mi šlo, tak padly ty mámy předpovědi, že jsem dřevo a tancovat se nenaučím. Takže zrovna taneční mi daly trochu sebevědomí a pak se to několik let zlepšovalo, dokud jsem se ovšem nevdala a nezačaly ty problémy s MM.
U mě největší hrůza byl předškolní věk, kdy jsem byla zavřená doma s babičkou a venkovní svět jsem moc neznala a tak jsem se ho bála, pak první třída - děs, od druhé jsme šla do jiné školy a tam si našla tu kamarádku, ale nižší stupeň byl stejně ještě dost hrozný, denně mě před školou a pak celé vyučování bolelo břicho, byla jsem vyloženě úzkostná, nesnášela jsem přestávky.

Šuplíku, jo, to přesně sedí i u nás, rozumím mu daleko líp, než jiní, na druhou stranu mezi námi vzniká víc konfliktů a třecích ploch...manžel je spíš typ "moudřejší ustoupí a nebude se dohadovat, i kdyby měl pravdu", zatímco my se synem se budeme do krve dohadovat a snažit se dokazovat, že my jsme měli pravdu , myslím, že člověka podvědomě na druhém nejvíc štvou právě ty nedokonalosti, které má on sám...

Ananto, hezké téma....u nás je syn vzhledem spíš po manželovi, zato povahově jednoznačně po mně, což v důsledku vede k tomu, že na jednu stranu mu naprosto rozumím a zcela chápu jeho reakce a přístup ke všemu, ale na druhou stranu mě přesně to samé občas neskutečně vytáčí...přitom si pak vždycky říkám, že nemám proč se na něj zlobit, když jsem vlastně úplně stejná...má po mně tu schopnost vším se nadchnout, ale málokdy to všechno dotáhnout do konce, což mě u něj někdy štve, ale nemám mu co vyčítat, nejsem jiná...na druhou stranu má stejně jako já schopnost radovat se a nadchnout se i maličkostmi a nedělat si hlavu, když občas něco úplně nevyjde podle plánu, což je moc fajn, manžel se tohle v podstatě tak trochu teprve učil ode mne...měl rád když všechno co dělal, dopadlo dokonale a pokud se něco nepovedlo na sto procent, tak se tím pořád zaobíral, proč a jak a nač...syn a já jsme v tomhle jiní, prostě v zápalu nadšení nějakou tu nedokonalost přejdeme, řekneme si, no jo, mohlo to dopadnout hůř a jedeme dál... moje mamka vždycky říká, že on je stejný, jako jsem byla já jako dítě...je taková trochu tryskomyška, všude je ho plno, do všeho se vrhá s nasazením a zápalem, vším se nadchne, ale ne vždycky to dokončí, dělá několik věcí najednou, odpovídá nám na něco, ale zároveň mluví úplně o něčem jiném....poznávám se v něm fakt hodně

Fyzicky jsem se naprosto neprosadila, řekla bych, že jediné, co děti mají po mě je velký zadek a to, že jsou relativně malé - ale totéž má bohužel ve svém portfoliu i MM, takže u nás je fyzicky jistý tatínek, maminka neznámá. Z dalších věcí si vybrali dobře - oči (nejen barvu, ale i schopnost žít bez brýlí) a krásné hnědé vlnité vlasy po MM, sluch a bezvadné zuby do vysokého věku po mě. Povahově mix, nejvíc se hádají samozřejmě s tím, komu jsou povahově podobnější. U kluků je mazec sledovat gesta, intonaci, pohyby...nejstarší je 22 let od MM, mezi kluky je 10 - jsou fotky, na kterých poznáme který je který jen podle oblečení, okolí, klidně mohou své podobenky ze stejného věku měnit všichni tři (a to i pro lidi blízké).

Valkyrko, ja jednicky nemela, hlavne teda proto, ze u nas se na zadne skole nevykladalo. Delali to jen vyjimecni ucitele a z tech predmetu jsem pak mela jednicky. Coz byla napriklad i fyzika, ne jen vypravejici predmety. Na stredni pak treba prava nebo zboziznalstvi, proste to, kde ucitele meli nejakou snahu a neresili v hodine kraviny, aby pak odkazali na ucebnici, protoze to uz jsem pak samozrejme necetla.

Kamaradku jsem vzdy nejakou mela, vetsinou vic, ale opravdovou a skutecnou jen tu ze skolky a prvniho stupne. Pak na stredni take blizsi vztahy byly a vidaly jsme se i v dospelosti, ale proste to blizke kamaradstvi z ranneho detstvi uz se neopakovalo.