Dneska už to je jinak - aspoň moje děti to říkají

Já si pamatuju školní jídelnu z prvního stupně ze základky, kdy jsme se svorně štítili sáhnout na tác, který smrděl a byl cítit nějakou zatuchlinou i venku před jídelnou, když se nedojedné jídlo nesmělo vracet, protože to bychom neměli úctu k dětem v hladovějící Africe, takže největší adrenalin nebylo stát ve frontě nebo hledat, kam si sednout, ale odhodlat se sáhnout na tác a nepozvracet se a úprk k okénku s tím, co se pozřít nedalo. Jednou se mi to nepodařilo a dozorčí učitelka /chce se mi napsat dozorce/ do mně přes můj protest nacpala všechno, co jsem nemohla. Asi její autorita zapůsobila, že jsem se nepozvracela hned tam, ale až před jídelnou a pak bylo skoro nad moje síly dojít domů - spíš mě domů odvekly kamarádky. Bylo mi tak strašně, že jsem skončila v nemocnici, kde pak usoudili, že pro mou léčbu bude lepší domácí strava, neboť pozřít jsem snad víc než týden nemohla nic a už jen pohled na cokoli k jídlu ve mně vyvolávalo zvracení. Od tý doby jsem v jídelně nebyla a ještě teď mě pohled na tu budovu zvedá žaludek. A jsem hodně citlivá na ty pachy z jídelen. Ani nechci domyslet, co bych udělala, kdyby mému dítěti někdo něco podobného provedl.