Moje zkušenost se střídavkou - možná ještě složitější

Chtěla bych se podělit o zkušenost se střídavou péčí, i když vím, že se vystavuji riziku odsouzení... mnoho lidí nechápe "střídavku" s biologickým otcem, a já mám Kryštofa v péči s bývalou partnerkou.
Nejdřív trochu nezbytné historie: s partnerkou jsme žily od 20 let (jsme stejně staré). O dítěti jsme vždy uvažovaly - i o tom, zda na něj máme "právo". Prostudovaly jsme mnohé psych. výzkumy, dostupné jen v angličtině. Bylo mi 27, když jsem porodila Kryštofa. (Otec neznámý - dárce - oplodnění se dalo zařídit díky různým kontaktům.) V roce 2004 jsem zjistila, že je mi partnerka nevěrná. Nebyl to pro ni flirt. O to hůř. Ani jedna jsme si nedokázaly připustit, že se naše netradiční rodina rozpadne. I partnerka udělala různé kroky, aby svůj "mimomanželský" vztah ukončila, ale nestalo se. Samozřejmě, prošla jsem si klasicky zoufalstvím, podezíráním, žárlivostí, scénami, nenávistí... a pořád jsem nedokázala říct: konec. Vztah dva roky umíral, začínala jsem pociťovat, že chci začít nový život. Poznala jsem novou partnerku a vyzvala bývalou, ať si odstěhuje i ty poslední věci... Ale syn k ní měl silný vztah a ona k němu také.
Starala se o něj víc, než lecjaký otec (tím nechci shazovat otce, jen jsem měla srovnání s některými kamarádkami... jejich manželé si třeba k dětem našli cestu až kolem 3 let - a to ještě museli mít zajištěný veškerý servis - připravené jídlo, oblečení, nočník... jedna kamarádka se rozčilovala, že sice na chvilku "vypadne z domu", ale manžel co deset minut volá: "Kde je lžička... co mám dělat, malej brečí..." apod.)
Partnerka kromě toho, že přebalovala, koupala, chovala, od Kryštofova, narození např. odjela s Kryštofem na týden k příbuzným, když mu byl rok, abych mohla pracovat, v jeho 4,5 letech byly 14 dní u moře... a tak.
Dva roky po rozchodu byla střídavé péče rozvržená na 2 všední dny v týdnu a 1x víkend za 14 dní pro partnerku. Ale protože její žena má dcery ve střídavé péči s manželem (týden/týden), Kryštof o tom často mluvil - že by to chtěl mít jako holky.
Bývalá partnerka si to zařídila v práci letos v září a teď se střídáme po týdnu. Vánoce "ob rok", prázdniny napůl.
Musím říct, že se setkávám s velkým nepochopením, hlavně s názorem: proč to děláš, vždyť máš tu obrovskou výhodu, že bys nemusela - kdybys nechtěla, tvoje bývalá se ničeho nedomůže, nemá ke klukovi žádný právní vztah! Hrozně mě to zlobí. Řekla mi to dokonce stejně orientovaná kamarádka, která měla syna z manželství: "Kdybych to já tak kdysi mohla udělat a škrtnout otce!"
Já to nechápu. Z tohoto úhlu pohledu nezáleží na vztazích, ale pouze na čisté biologii - takže například adoptovaným rodičům by bylo možno dítě po X letech sebrat a očekávat, že nic nebudou cítit ani oni, ani dítě... tak to aspoň vidím já, je to stejný princip...
(Podobně se partnerky někteří lidé po narození malého ptali: "A kdy budeš mít vlastní?"... a to byli i ti, kteří nás znali dlouhá léta...)
O zachování bývalého vztahu jsem se snažila dlouho a "skousla" jsem kvůli tomu mnohé, nedávala jsem hned kufry za dveře. Ale nešlo to... a cit postupně mizel do nenávratna. Proč ale škrtnout jeden významný vztah? Kryštof má teď dvě rodiny, sám to tak vnímá (např. ve škole mají děti nástěnku s fotkami rodin a on chtěl fotky "všech") a je kolem něj spousta lidí, kterým na něm záleží... to je přece nejdůležitější, ne?