Neděs se!

Paní doktorka Vodičková píše, že přijala všechny dcery až ve školním věku. Každé dítě má vlastní osobnost a jejich předchozí život je samozřejmě také poznamenal. On je určitě velký rozdíl, když adoptuješ batole a když si vezmeš do péče 14 letou slečnu! Naopak úspěch je, že žádná z nich nemá v současnosti problémy se zákonem, a že tři z nich se o své děti DOKÁŽÍ postarat! Účelem pěstounské péče není udělat z každého inženýra, ale DÁT MU ŠANCI na normální život. Ne každý ji však dokáže využít. Děti z ústavů jsou poznamenané a přesun do rodiny neznamená mávnutí kouzelného proutku. Je to těžká práce a není to nutně něčí vina, když nedopadne ideálně.

Chci paní doktorce Vodičkové veřejně poděkovat za práci, kterou celý život dělá, za to, že ji dílčí neúspěchy neodradily a rve se za všechny opuštěné a znevýhodněné děti dál jako lvice. V Klokánku jsem byla letos na praxi, tak vím o čem mluvím.