pěstounství x náhradní mateřství

Ale ono to v těch genech opravdu je. Jsou známé výzkumy jednovaječných dvojčat, která se 50 let neviděla -po setkání měla shodná povolání, velmi podobné manžely, preferovala stejné slovní obraty...

Kdo chce procenta, tak za 80 - 85 % mohou geny a pouze 15 - 20 % je dáno vlivy prostředí.

Obecně jsou známy adopce našich romských dětí do rodin ve Skandinávii. Přesto, že tyto děti se dostaly do plně funkčních rodin, tolerantního vnějšího prostředí, jejich výsledky po 15 letech nejsou vůbec povzbudivé a bohužel jsou mnohem horší ve srovnání s biologickými dětmi adoptivních rodičů, a to i přesto, že ti velmi často přiznávali, že osvojeným dětem se věnovali kolikrát i na úkor dětí vlastních.

Na druhou stranu není pravda, že v dětském domově nemůže vyrůst dítě, které bez problémů vystuduje gymnázium - jenom je jich statisticky méně. Pokud by se totiž vyskytlo miminko či batole dvou VŠ, kteří se zabijí při autonehodě, tak je zapotřebí si uvědomit, že takovéto dítě v dětském domově neskončí.

Z úhlu tohoto pohledu se mi jako nejlepší adoptivní rodiče jeví ti, kteří už své vlastní děti mají a další si berou jenom proto, že cítí, že jim mohou a chtějí pomoci poznat normální svět. A těmto rodinám by stát měl finančně přispívat mnohem více než je tomu dosud.

Řešit adopcí bezdětnost neplodných párů mi nepřipadá jako nejlepší řešení, většina těchto párů chce totiž většinou pomoci především sobě (koneckonců oni chtějí jenom to, co mají všichni ostatní a jim to bylo odepřeno), a proto by mnohem lepším řešením byla např. legalizace náhradního mateřství, kdy by tyto páry většinou získaly své dítě a to hned po jeho narození.