O dětech, Klokáncích a přímých adopcích s JUDr. Marií Vodičkovou, předsedkyní Fondu ohrožených dětí.
Po ukončení právnické fakulty jsem v roce 1974 začala pracovat na prokuratuře. Od roku 1976 jsem tu dvacet dva let zpracovávala agendu dětí a mládeže, do které spadala trestná činnost na dětech a mládeži, trestná činnost dětí a mládeže, řízení o zbavení rodičovských práv a o náhradní výchovné péči a dále dozor nad výkonem ochranné a ústavní výchovy.
Jako dítě jsem si vůbec nedovedla představit, že bych dokázala žít v dětském domově, bez mámy a bez táty. Těch dětí mi bylo strašně líto. Myslela jsem si ale – tak jako v té době většina lidí – že rodin, které chtějí osvojit dítě, je mnohem víc než právně volných dětí a že každé rodiči opuštěné dítě je co nejdříve umístěno do náhradní rodiny. Teprve když jsem začala v rámci prokurátorského dozoru docházet do dětských domovů, diagnostických a výchovných ústavů, jsem zjistila, že skutečnost je úplně jiná. Že v ústavech jsou stovky dětí, o které rodiče nejeví žádný nebo jen minimální zájem, neplatí ošetřovné a před umístěním děti týrali nebo nesmírně zanedbávali. Přesto se nikdo nepostaral o zbavení rodičovských práv, a tím umožnění osvojení nebo anonymní pěstounské péče. Přitom se jednalo o miminka, batolata nebo předškoláčky, kteří neměli naději na návrat do vlastní rodiny. Ty děti se kolem mě vždycky sesypaly, braly mě za ruku a ptaly se, jestli jsem maminka. Tolik toužily někomu patřit. Přesto je většinou ani do pěstounské péče nikdo nenabízel, často jen pro výraznější opoždění, tmavší pleť nebo formální a ojedinělý zájem rodičů. Byla jim tak určena dosti neradostná životní dráha – prožít celé dětství v nepřirozeném prostředí ústavu a v dospělosti se obvykle zařadit mezi osoby, neschopné postarat se o sebe a své děti. Tahle situace bohužel trvá beze změny dál.
Vlastně ano. V dubnu 1990 ho založili pěstouni a osvojitelé a hlavním cílem bylo vyhledávat náhradní rodiny pro děti, které údajně nikdo nechtěl, a poskytovat poradenskou a hmotnou pomoc náhradním rodinám. Ale neformálně jsme vyhledávali náhradní rodiny pro obtížně umístitelné děti už od roku 1988, a to ve spolupráci s časopisem Vlasta. Tehdejší šéfredaktorka PhDr. Marie Formáčková se přímo nadchla myšlenkou, že by Vlasta dopomohla opuštěným dětem k novým rodičům a pravidelně otiskovala fotografie a články o dětech, které „nikdo nechtěl“. Postupně se přidaly i některé jiné noviny a časopisy. Na každý článek reagovalo několik desítek lidí a vždycky se tak našla vhodná rodina nejen pro uveřejněné dítě, ale i pro několik dalších. Takhle získalo ještě před založením FOD nové rodiče čtyřiačtyřicet dětí – zdravotně závažně handicapovaných, staršího školního věku, romského původu. Ukázalo se tak, že prakticky pro každé opuštěné dítě by bylo možné najít rodinu, jen je potřeba, aby se o nich mohla dozvědět co nejširší veřejnost. Vždycky se najde někdo, koho osud dítěte a jeho fotografie „chytnou za srdce“. Samozřejmě musejí být i další předpoklady pro zajištění kvalitní péče, zejména vhodná osobnostní struktura žadatelů. Ale u staršího, zdravotně nebo jinak handicapovaného dítěte je tzv. „přeskočení jiskřičky“, tj. vzájemná sympatie, významným prvkem napomáhajícím k úspěšnosti náhradní rodinné péče. Zajímavé je, že v roce 1988 ani počátkem devadesátých let uveřejňování „neumístitelných“ dětí nikomu nevadilo.
Pokračujeme ve vyhledávání náhradních rodin pro obtížně umístitelné děti – za těch čtrnáct let tak novou rodinu získalo víc než pět set dětí. Jsou mezi nimi i děti závažně zdravotně handicapované, nevidomé, neslyšící, na vozíku, nevzdělavatelné z ÚSP, nebo děti již pubertálního věku, velké skupiny sourozenců, děti tmavé pleti. Z toho mám velikou radost. S většinou z nich se setkáváme na týdenních poradensko-relaxačních pobytech o letních prázdninách a vidíme, jaké pokroky dělají a jak jsou spokojené.
Dalším směrem naší činnosti je vyhledávání ohrožených dětí a snaha pomoci jim pokud možno sanací vlastního rodinného prostředí tak, aby v něm mohly zůstat. Často pomůže hmotná výpomoc, jindy pomoc při jednáních na úřadech, vyřízení dávek, pomoc při vedení domácnosti. Našich celkem devatenáct poboček řeší ročně víc než dva tisíce takových případů. Kromě toho provozujeme celkem šest azylových domů pro rodiny s dětmi ohroženými bytovou krizí nebo domácím násilím i pro mládež z ústavu, s celkovou kapacitou sto dvaceti lůžek. I tento projekt má za cíl zachovat dětem vlastní rodinné prostředí – mnoho z nich by jinak skončilo v ústavech. Naším asi nejvýznamnějším projektem je projekt Klokánek, který je rodinnou alternativou ústavní péče v případech, kdy dítě nemůže zůstat ve své rodině. Kromě toho poskytujeme sociálně-právní poradenství a zajišťujeme přednášky i další osvětovou činnost na úseku ochrany ohrožených dětí. Naším nejnovějším projektem je projekt Prevence vražd novorozenců, který realizujeme v rámci mediálního partnerství s ČT. Jedná se o bezplatné vysílání spotu, jímž se obracíme na ženy, které tají těhotenství a nabízíme jim poradenství, utajené ubytování i možnost anonymního předání tajně porozeného novorozence do Klokánku. Přáli bychom si, aby se tím podařilo zachránit alespoň některé z dětí, které jinak končí v popelnicích.
Tzv. přímá adopce je taková adopce, při které dávají rodiče souhlas k určitým osvojitelům. Není to nic nelegálního, naopak zákon o rodině uvádí tuto adopci na prvním místě. Bohužel stát ji nezprostředkovává. Oficiální stanovisko je takové, že přímé adopce jsou legální jen tehdy, pokud rodiče sami znají někoho, kdo by byl vhodným osvojitelem pro jejich dítě. Jestliže nikoho neznají, nemají jinou možnost než dát dítě do kojeneckého ústavu. MPSV totiž tvrdí, že pokud někdo jiný, např. FOD, jim vhodnou rodinu doporučí, není to již přímá adopce, ale zprostředkovaná, a to je prý nelegální. Tento výklad je ale naprosto vadný. Zákon nezná termín „přímá“ adopce, proto nelze klást do protikladu adopci tzv. zprostředkovanou. V obou těchto případech, tj. ať již rodiče budoucí osvojitele znají, nebo jim byli doporučeni, jde o udělení souhlasu k osvojení konkrétní rodině. Žádný zákon nezakazuje, aby kdokoli, i pověřená osoba, vyhověli žádosti rodičů a podali jim informaci o prověřených rodinách, které si přejí převzít dítě přímo z porodnice, a uchránit je tak před ústavní deprivací. Navíc zákon o rodině stanoví, že do předadopční péče může dítě svěřit orgán sociálně-právní ochrany jen tehdy, nachází-li se dítě v ústavu. Pokud dítě není v ústavu, ale u rodiče, nebo u příbuzných či např. v Klokánku, může je do předadopční péče svěřit pouze rodič. Podle výkladu MPSV nezná-li rodič vhodné osvojitele, musel by dítě, aby mohlo být osvojeno, dát nejprve do ústavu. To je samozřejmě i z hlediska zájmu dítěte nepřijatelný výklad, navíc právně nesprávný. Kromě toho je jistě bezpečnější, je-li dítě svěřeno do rodiny prověřených žadatelů, než do rodiny, kterou sice rodiče znají, ale kterou nikdo neprověřil. Až u soudu se pak zjišťuje, jestli taková rodina splňuje předpoklady pro osvojení dítěte.
Od roku 1995 je to celkem 51 přímých adopcí, vloni jich bylo 15. Všechny děti výborně prospívají. Jen v jednom případě si to matka rozmyslela, a to ještě ten den, kdy dvojčátka nové rodině předala. Naštěstí to oba manželé nesli statečně, říkali, že dětem přejí, aby byly u své matky, pokud je to možné. Ve zhruba deseti případech si to matky rozmyslely ještě v porodnici, když o dítě osobně pečovaly, a probudil se v nich mateřský pud. Ve snaze předejít příp. předběžnému umístění dítěte v kojeneckém ústavu se totiž o svém úmyslu obvykle nezmiňují. V těchto případech ale žádný kontakt mezi osvojitelskou rodinou a dítětem navázán nebyl. Prověřených žadatelů o přímou adopci máme asi pětkrát víc než matek, které se na nás se žádostí o zprostředkování adopce obrátí. Můžeme si tedy vybírat takové žadatele, kteří jsou se všemi riziky srozuměni a jsou schopni unést případné komplikace. Jedná se zejména o to, že rodiče mohou svůj souhlas odvolat až do právní moci rozsudku o osvojení, což obvykle přestavuje dobu půl až tři čtvrtě roku, do právní moci osvojení není nárok na mateřskou dovolenou ani na přídavek na dítě, u dítěte se mohou později vyskytnout zdravotní problémy, na které se v porodnici nepřijde, může dojít k narušení anonymity osvojení. Většina rodičů ale anonymitu osvojitelů respektuje, proto je nezajímá jejich bydliště a v řízení se nechají zastupovat našimi pracovníky tak, aby jim ani nebyl doručen rozsudek. Někdy si přejí setkat se s budoucími osvojiteli. V takových případech jim setkání umožňujeme obvykle na FOD nebo při předávání dítěte za naší asistence. Většinou jsou to velmi dojemné okamžiky, kdy budoucí osvojitelé děkují rodičům za krásné miminko a oni jim za to, že jejich dítěti zajistí šťastné dětství. Pokud si setkání nepřejí, předáme jim informace o druhé straně my.
S výjimkou nejmladší teď už šestnáctileté Marušky jsem všechny své děti poznala při návštěvách ústavů v rámci prokurátorského dozoru. Nejstarší, nyní už třicetiletou dceru jsem poznala v roce 1981 v dětském diagnostickém ústavu v situaci, kdy sem v šesti letech byla převezena k navázání kontaktu s budoucí pěstounkou. Ta ale den předtím dostala infarkt a z náhradní rodinné péče sešlo. Druhý den ji měli vracet zpět do zvláštní školy internátní. Ředitelka mi řekla, že jiná rodina se už asi nenajde. Ve spise jsem se dočetla, že Věrka celou noc plakala, protože čekala na novou maminku, a ta nepřišla. Když jsem pak tu drobounkou dívenku s velkýma smutnýma očima v ústavu poprvé uviděla, sevřelo se mi srdce, a já jsem věděla, že ji tu nemůžu nechat. Její osud jsem už předtím znala z trestního spisu. Podávala jsem obžalobu na matku pro týrání ve formě mučivých útrap a na oba rodiče návrh na zbavení rodičovských práv. Tehdy jsem netušila, že se jedná o moji dceru. To, co si prožila, bylo strašné, šlo jí doslova o život. Vlastně sebe i svého dvouletého bratříčka zachránila v pěti letech tím, že vylezla do otevřeného okna v šestém patře a křičela o pomoc, když rodiče na několik dní odešli a děti zamkli samotné v bytě. Teprve pak přijeli požárníci, policie a sociální péče a umístili obě děti do ústavů – každé jinam. Románka podle věku do zdravotnického dětského domova, Věrku do diagnostického ústavu. Už se pak nikdy nesetkali. Věrce se po něm moc stýskalo a často mi vyprávěla, jak se o něj doma starala. Románek byl osvojen a ona předána do školského zařízení. Nikdy bych se o ní nedozvěděla, kdybych náhodně nešla na prověrku právě v den, kdy byla převezena do Prahy kvůli navázání kontaktu s potencionální pěstounkou.
Jednou před spaním mi řekla: „Když jsem byla v tom Krompachu, tak jsem tam každý den brečela. Protože jsem moc chtěla tu novou maminku a strašně jsem se bála, že už žádnou nedostanu. Ale pak jsi přišla ty a ty jsi si mě vybrala a já jsem si vybrala tebe. A teď už budeme pořád spolu.“
Jsem vděčná té náhodě, díky které jsme se sešly a jsem šťastná, že o svoji roční dcerku Věrka vzorně a s velkou láskou pečuje.
I ostatní dcery ke mně přišly ve školním věku, mezi osmi a čtrnácti lety, kdy většina dětí už žádné rodiče „nedostane“. Pět z nich je romského původu. Žádný podstatný rozdíl mezi nimi a těmi neromskými ale nevidím. Mají to bohužel těžší, všechny se setkaly s nadávkami, opovržením i bezdůvodným šacováním v obchodech, dvě z nich dokonce s fyzickým rasisticky motivovaným napadením. Tím spíš však potřebují rodinné zázemí, někoho, u koho cítí podporu a bezpečí. I o nich bych mohla mnoho vyprávět. Když u mě byla Linda, osmiletá romská dívka, necelý týden, ptala se mě, co je to hrobka, kterou jsme se chystali na výletě navštívit. Po mém výkladu mi k mému úžasu řekla: „Já bych teď nechtěla umřít. Protože už mám maminku a mě by se po ní v tý hrobce stýskalo.“
Samozřejmě nebyly jen samé radosti a hezké chvilky, přišly i starosti a zklamání. Ale s tím musí člověk počítat i u vlastních dětí, natož u těch, které v útlém dětství nezažily moc dobrého. Čtyři dcery se nedoučily, dvě byly v ústavu, když se začaly toulat a měly záškoláctví, ale udržovaly jsme spolu kontakt a po roce se vrátily domů. Tři se nedokázaly vyrovnat se svou mateřskou rolí, ale naštěstí na to přišly krátce po narození dětí, a požádaly mě, abych pro ně našla osvojitele. A tak všichni tři novorozenci přešli do přímé adopce a prožívají šťastné dětství. Myslím, že nejdůležitější je mít přijaté děti rád jako vlastní a vážit si jich přesto, že se právě nechovají vzorně a třeba v soutěži o nejúspěšnějšího žáka se umístí na předposledním místě, jak mi oznámila škola u jedné z nich. S humorem, nadhledem, pochopením a nepříliš velkými očekáváními jde všechno mnohem snáz a hlavně se nenaruší trvale vzájemné vztahy. A tak jsem šťastná, že jsme ty krize šťastně přečkaly, že s dcerami mám i teď v dospělosti velmi pěkné vztahy, mnohem lepší než v pubertě, že tři se dobře starají o své děti, že žádná z nich nemá konflikty se zákonem a dokáží se, byť s mou občasnou pomocí, o sebe postarat. A na těch svých čtyřech vnoučatech, které zůstaly v naší rodině, vidím, o co všechno moje holky přišly a o co stále přicházejí tisíce ústavních dětí. Přála bych všem, aby včas „dostaly“ nové rodiče, pokud se nemohou vrátit k těm vlastním.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.