Stěhuji se a pak teprve přemýšlím?

Evo, možná to je poučení pro příště. Chápu, že když jste se stěhovali, nejspíš vám plány na rodinu mohly připadat jako sci-fi. Jenže podle mě je špatně už "jen" to, že je společnost nastavená tak, že si lidé, kteří spolu jdou žít, zařizují si bydlení apod., ani možná neuvědomí, že jednou třeba přijdou děti... a jak je zaopatří. A to je to, co nechápu. Prostě muž a žena jsou "stvořeni" k tomu se množit, a i když se dobrovolně rozhodují spíše zůstat bezdětní - antikoncepce vždycky může selhat. Rozmnožování je přirozená věc - nikdy jsem nechápala, jak lidé málo myslí na to, že i do vztahu, ve kterém oba chtějí být zatím sami (bez dětí), ty děti jednou přijít mohou.

Pro mě vždycky bylo prvotní starostí: a co děti? Ne že bych uháněla chlapa kvůli touze mít potomky, ale otázka, zda může být můj nápadník dobrým tátou, byla jednou ze zásadních. To samé - kdybych se stěhovala, ptala bych se - jak by se nám na onom místě žilo, kdyby přišly děti.