vést k samostatnosti

V pubertě už podle mého člověk moc dělat nemůže, tam se projevuje navenek to, co jsme do té doby do výchovy vložili.
Mně se u staršího syna osvědčilo to, že jsem ho snažila vést k samostatnosti. Od malička měl možnost vyjadřovat se tomu, co po něm chci, k záležitostem, které se ho nějak týkaly. S tím, že jsem vyposlechla jeho argumenty, posoudila je, ale rozhodnutí pak bylo na mě, coby autoritě. Chtěla jsem, aby se postupně (ono dětství není zas tak dlouhé) naučil převzít život do svých rukou, aby byl v dospělosti schopen samostatného života bez maminky za zadkem. Je důležité vědět, že existují práva a ještě důležitější, že k nim existují povinnosti. Takže jsme o mnoha věcech dlouho diskutovali a vysvětlovala jsem, proč si myslím, že to nebo ono není dobře, nebo jaký to může mít vliv na budoucnost. Brala jsem vždy vážně jeho názory, poslouchala, co mi říká. Myslím, že hodně věcí, které dělají děti v pubertě pramení z toho, že mají pocit, že si jich nevšímáme, že je neposloucháme a jen po nich něco chceme. Je to snaha na sebe upozornit.
Je pravda, že měl poměrně vždycky volnost, ale s tím, že za to, co udělá, si i sám nese následky. Takže nyní studuje školu, kterou si vybral, já mu nijak do učení nemluvím, protože on ví, že je to v jeho zájmu, aby se škole věnoval. A tím, že jsem nikdy netlačila na výsledky, byl synův zájem o věci pro ně samé. Takže v deváté třídě, kdy už většina dětí to měla na háku, protože byli někam přijati, tak on, i když byl taky přijat na střední, se v druhém pololetí zlepšil v prospěchu a dokonce se účastnil dobrovolného zdravotnického kurzu. Učitelé si ho vždycky chválili a chválí, přestože nikdy nebyl jedničkář a patří spíš mezi průměrné žáky (nyní studenty), že je samostatný, nemusí se do ničeho strkat, je komunikativní a nejsou s ním výchovné problémy. Když je nějaké školení nebo akce, kde je potřeba předat vědomosti ostatním, posílají jeho.
Abych nebyla jen tak strašně pozitivní, samozřejmě jsou chvíle, kdy bych ho zastřelila, ale to je asi v každé rodině. I my dospělí máme "své dny", tak jasně že i naši potomci...
No a aby to nebylo tak jednoduché, tak teď mě jen děsí, co se stane, až přijde do puberty ten mladší. Protože mám pocit, že ten se s pubertou už narodil a občas opravdu nevím, co s ním. Má svojí hlavu a nepomáhá vůbec nic - domluva, trest nebo naopak pozitivní motivace - prostě nic. Když se k němčemu rozhodne, udělá to, i kdyby se dělo nevímco...
Ale říkám si, kdoví, k čemu je to dobré. Skutečně nevidím do budoucnosti a třeba se dostane dál, kam moje přestavivost nedosahuje.
Lidi kolem něj se dělí na dvě skupiny - ta první ho miluje a obdivuje, že je "silná osobnost", ta druhá je radši, když ho nevidí, protože je to "šílený dítě"...