Kde jsou meze?

Určitě každý zná puberťácké problémy typu: mám úplně nemožné rodiče, každý tu může zůstat do půlnoci, jenom já mám být v deset doma, naši mají vyloženě nemoderní názory, proč si nemůžu vlasy obarvit namodro a co je mámě do toho, že chci nosit tohle tričko…

Známe to všichni – ať ze strany mládeže, nebo „stáreže“. Mám ve svém okolí dva extrémy.

Máma sedmnáctileté holky (třeba Kristýny) se bojí, i když jde ratolest sama ze školy a nemá odvoz autem, ze školy honem domů a pokud možno nevycházet (pusť si televizi nebo se uč), na školní výlety nejezdi, nepojedeš přece autobusem, co kdyby se něco stalo..

Patnáctiletý kluk, říkejme mu třeba Marek, oznámí v pátek rodičům, že přijede v neděli večer, že jede s kamarády na chatu. O známky ať se nestarají, je to jeho život a bude to jeho vysvědčení.

Jak asi vyrůstá Kristýna? Zná všechny telenovely, nemá kamarádky, uniká jí život mezi prsty a je možné, že až potká kluka, který na ni bude mít velký vliv, rozhodne se změnit život a vlítne do „skutečného“ světa po hlavě a bez rozmyslu.

A co Marek? Není přílišná volnost taky na škodu? Co asi rodiče vědí o jeho kamarádech? Co dělá ve volném čase? Třeba je to všechno v pohodě, ale třeba taky ne.

Co si o tom myslíte? Kde je ta mez, co se může dětem dovolit? Na co mají rodiče nárok a právo se ptát? Co mají rodiče všechno vědět? Jak to bylo u vás? Budu ráda za vaše názory.