Re: Z pohledu dalšího chlapa...

Flankere a vůbec všichni čtenáři a diskuze,
děkuji vám za názory a zkušenosti, moc si cením vaší upřímnosti, jste skvělí.
Jsem moc ráda i za názory z druhé strany, tedy od mužských. Diskuzi čtu pečlivě a když tak přemýšlím o svém životě a problému s milováním, tak hledám bod zlomu, tedy okamžik, kdy jsme začali mít s mužem problémy. U nás není problém v komunikaci, častokrát debatujeme o našem problému do půlnoci, oba hlavu v dlaních a s rozumem v koncích...
Proč tedy tolik žen ztrácí chuť na milování? Asi to není jen o hormonech, únavě a komunikaci. Problém je možná i v odlišném očekávání toho, co přinese mateřství. Já jsem se zjištěním, že jsem těhotná očekávala od manžela hýčkání, rozmazlování a strašně jsem toužila, aby byl "těhotný" se mnou, chtěla jsem si o miminku povídat celé hodiny, čekala jsem hlazení bříška... a pochopitelně jsem pak musela být zklamaná. Můj manžel se mnou těhotenství absolutně neprožíval. Když to tak vezmu asi ani ještě nechtěl být otcem a v podstatě jsem ho ukecala až souhlasil. Bohužel pro mě. Bohužel pro děti. Bohužel pro nás.... A možná tehdy jsme se začali odcizovat. A po porodu?? Středobodem mého světa se stalo dítě a manžel se cítil odstrčený a propast narůstala. Najednou jsem už manžela na mazlení nepotřebovala, tuhle potřebu lidského tepla mi nahradilo dítě, a pak druhé.
Na obhajobu manžela musím říct, že se jako živitel snaží, jako otec už o kapánek míň, děti pohlídá, ale většinou reptá, že je unavený, v domácnosti ovšem pomáhá na jedničku (úklid, nákupy).
Takže díky diskuzi a i díky vám všem jsem si uvědomila, kde nastal problém - bylo to v očekávání té bombastické změny, která se jmenuje rodičovství. Já se těšila, manžel se bál. Já chtěla víc, on míň. Já jsem volala po jeho sdílení mého "těhotného světa", on nerozuměl.
Teď se mi třeba podaří něco zlepšit, ale bude to asi běh na dlouho trať.