Re: Z pohledu dalšího chlapa...

Hezky napsané... tady nejde o to kdo je ve vztahu odmítačka, jestli on nebo ona. Spíš důvody proč to tak je. Znovu jsem pročetl celou diskuzi a propadám stále větší beznaději.... Co když je to opravdu tak jak píše většina, najednou se z milování a společných chvil stane jen manželská povinnost? Která se vyplatí v zájmu rodiny nějak přetrpět? jak to, že dva lidé spolu žijící a tolik si blízcí se sobě najednou takhle odcizí? Ano, také si přeji aby to dobře dopadlo, rád bych pro to něco udělal, ale nevím co a nevím jak. Navíc je mi jasné, že minimálně dalšího půl roku, možná déle, nenadělám vůbec nic, nic víc, než se snažit manželce tohle období co nejvíc ulehčit, z pozice manžela, táty, živitele rodiny... Mě je smutno z toho, že vím že se u nás něco děje, ale nevím co a vzájemnou komunikací jsem se to také nedozvěděl. Hrozně rád bych i ze svého pocitu žil v té šťastné rodině, na kterou si tolik hrajeme a získal respekt a zájem manželky o mě jako o člověka. Těžko popisovat pocity a čekat nějaké zaručené rady jak na to. V pár příspěvcích jsem četl, že je to obráceně, prostě kdo si to nezažil, neví... jak dalece to zamává s osobností odmítanécho člověka, sebevědomím a psychikou. Někdy si opravdu připadám jako bych to měl snad napsané na čele a bylo to na mě jasně vidět. Při běžné komunikaci s okolím nebo v mém případě o to horším, při úzkém pracovním vztahu s kolegyní... Nějak se ve všem ztrácím, doma manželka občas dělá jakoby dvosmyslné poznámky, aby mě ale v okamžiku kdy na to začnu reagovat pořádně zchladila, jako že možná za rok, na to zapomeň apod. Je to jako by Vám někdo sypal sůl do otevřené rány a protože to samozřejmě myslí vše ve vtipu, je ještě zle, když se tomu od srdce nezasměji... V souvislosti s narozením druhého dítěte nás čeká docela náročné období, čehož jsem si docela vědom a přemýšlím, jestli se se svým problémem nesvěřit nějakému odborníkovi na psychologii... Děsí mě fakt, že takhle člověk prožije dalších třicet let života.