Re: A co když na to mám?

Ireno, těžko říct. Chápu, že tohle může dítě hodně trápit. Každý z nás zažil desítky situací, kdy mu něco vadilo, na část těch negativních pocitů časem změníme názor a část z nich naopak bereme jako "životní křivdu" (s uvozovkami i bez). Také jsem v této souvislosti mívala někdy veliký vztek, který i s odstupem času považuji za oprávněný. (Jednou jsem v 15 letech udělala děsný výstup, když jsem na střední škole měla mít hezké vysvědčení a řekla jsem před babičkou, že bych si jako dárek přála nové spodní prádlo, protože už mám samé hodně obnošené, a ona mi vynadala, že jsem rozmazlená.)
Ale o tom prostě rodičovství je. Dnes si říkám, že chci řadu věcí dělat jinak než moje maminka, i když ona si myslí, že tehdy jednala dobře. A naopak ona má dodnes trauma z toho, jak se ke mně jako k dítěti někdy chovala špatně (třeba když mě nutila pít šťávu z kopřiv, abych nebyla bledá), zatímco já jsem v celé této záležitosti těžce v klidu (protože pití drcených kopřiv se dalo celkem v klidu vydržet).
Jinak tohle je jedna z věcí, proč jsem hrozně ráda, že už jsem dospělá - můžu si koupit co chci a nemusím čekat, jestli mi dospělí vyhoví nebo ne.