Rady v článku mají něco do sebe, ale

domnívám se, že platí pouze na některé děti. Co se uspávání týče, tak jsem se svými dětmi udělala nejspíš dost chyb. Nenaučila jsem je usínat samotné, oba syny dodnes uspávám. Obě děti spí s námi v ložnici, toho staršího občas ve spánku přeneseme do jeho pokojíku. Před narozením bratříčka tam jsme ho tam uspávali, ale po narození bratříčka chce usínat s ním v ložnici a mně můj maminkovský instinkt říká, že bych mu v tomhle měla vyhovět, aby nežárlil. A on malého brášku miluje - těžko říct, do jaké míry na tom má podíl společné usínání. Řídím se heslem, které mi kdysi řekl jeden moudrý pediatr, a to, že DÍTĚ NEMÁ USÍNAT NEŠŤASTNÉ. Své děti uspávám moc ráda, jen mi vadí, když to trvá dost dlouho. U staršího syna je úspěch, když jde spát sám odpoledne. Připouštím, že jsem řadu věcí neudělala úplně správně, ale většinou toho nelituji. Cílem mého příspěvku není napadat rodiče, kteří to dělají jinak (řadu z nich i svým způsobem obdivuji), ale jenom popsat, jak to mám já a moje děti.