Čtení

Čtení mě nebavilo, nebaví a asi ani bavit nebude. A kolik bylo rozruchu vždycky, když jsem to ve škole řekla nahlas. Učitelka mi běžně opakovala, že když nebudu číst, nikam to nedotáhnu, nedostanu se na školu, budu úplně blbá....Vystudovala jsem 4 VŠ, takže snad tak úplně blbá nejsem, četla jsem skripta a teď čtu ve své práci zákony, normy EU, vyhlášky. Čtu prostě to, co musím.

Mrzí mě, že syn ve škole zažívá to samé. Čtení ho nebere. Jakmile to řekne, hned si vyslechne, že když nebude číst, bude pitomec. Když někdo řekne, že ho nebaví kreslit, toleruje se to, ale běda dětem, které nebaví číst. No nic, syn nečte, i přesto má samé jedničky.

Z mého pohledu se čtení zbytečně přeceňuje. Ano, je nutné číst, co je potřeba - učebnice, skripta, návody k lékům, ale pokud to některé dítě nebaví, proč to zbytečně démonizovat. A to, že některé dítě neví nic o červené karkulce, by mě nechávalo klidnou, já sice tuhle pohádku znám, ale v životě jsem jí k ničemu důležitému nepotřebovala. Já jsem synovi moc nečetla, když už tak měl oblíbenou encyklopedii o Zemi. Místo toho jsem s ním raději sportovala, jezdila po muzeích, výstavách, hradech...