Počítám, že se narodí...

je mi malé moc líto...
...ale musím podotknou, že prožívat s dcerou 9 měsíců v bříšku, seznamovat rodinu s ultrazvukem a pořizovat výbavičku, povídat si se sestrou je scestné...(ať říkají psychologové co chtějí...)
...při nešťastné události, jakkoli zapříčinění, byť zanedbáním péče, úrazem, či genetickou vadou, je potom smiřování se s takovou smutnou událostí ještě těžší...
...musíme si uvědomit, že v břiše máme plod, a ne dítě...
...asistuji často u porodů, byť zvířecích, dělám císaře, vyvolávám porody, provádím fetotomie a věřte, že je smutné co všechno se nenarodí živé, někdy bohudík nenarodí živé...
Proto by jsem chtěla apelovat na maminky a budoucí maminky, aby se k plodu příliš citově neupínaly...může se stát tolik nešťastných udalostí, že si to ani nedovedete představit...a proto se mi líbí čínské rčení, že dítě má duši až 2 měsíce po narození - ne že bych ho schvalovala, ale má něco do sebe a zmírní smutek...
očekávám nyní kopec odsuzujících reakcí...ale opravdu chci pomoct aspoň takovouto věcí ke zmírnění následné bolesti...
...a Vám pani autorko děkuji za článek...samam mám dceru a chápu Vaši bolest, ale z profesionálního hlediska, jsem počas těhotenství nepřilnula k tomu co jsem nosila v břichu...a doporučuji to i ostatním...on ten mateřský instinkt naskočí po porodu životaschopného jedince sám...není třeba si ho předem pěstovat...