Re: Počítám, že se narodí...

Nechápu. Já ve svém věku 41 let otěhotněla s nespolehlivým lhářem a teď se svým 3-letým synem jsme štastně sami. Do poslední chvíle jsem bojovala o potrat, žádný lékař díky mému zdravotnímu stavu nechtěl riskovat. Po slovech lékaře Když ho nechcete, dejte ho k adopci, se mi vše otočilo. I když jsem věděla, že to bude těžké a taky je, začala jsem se na něj těšit. Každý večer jsem mu povídala, že to zvládneme se z toho srabu dostat a taky nám to pomalu jde. A měla strach at je vše v pořádku. nechápu, jak se někdo nemůže upnout na své dítě. Vždyt mám i dospělé děti a když o nich nevím delší dobu, bojím se co se přihodilo. Takový člověk nemůže mít srdce. 9 měsíců se těšíme, trápíme že jsme nemotorní, s pálením žáhy atd.. A pak se něco semele a řeknu si nic byl to jen plod nic se nestalo.To je jako ztvrdnul mi chleba no nic tak ho vyhodím. Možná má duši ve 2 měsících, ale cítí hned. Cítí že je u mámy, cítí že má hlad. Ano, mimi a děti umírají pořád a je mi jich moc líto a takový lidi co je jim to jedno a jsou lhostejní by se radši neměli zapojovat do diskuse.