Re: Různé úhly pohledu

Angrešte, to jsi napsala krásně i za mě, nejhorší je pocit, že trpělo nedostatkem lásky, že bylo samo a opuštěné. Taky se mě snažili někteří přesvědčovat, že je lepší nevidět, jak dítě v nemocnici trpí, když bych o tom nevěděla, co se tam všechno dělo, tak by mě to aspoň potom netrápilo, dokonce to vyslovila moje maminka, ale tu omlouvá to, že sama se musela dívat, jak její dítě tedy já trpím tím, co jsem s Milenkou prožila. Jenže moje nejhorší trápení neplynulo z toho, čeho jsem se přímo zúčastnila a mohla být svou přítomností a poskytovanou útěchou nápomocná ve zmírňování trápení dítěte, nejhůř jsem nesla představu, že moje dítě trpí samo a opuštěné, bez útěchy a lásky.

Sama za sebe si myslím, že odstřihnout se citově od dítěte třeba i ještě nenarozeného, protože se bojím bolesti, kterou by mi mohla přinést jeho případná smrt, je zbabělost. Tolik se bojím vlastní bolesti, že raději nechám trpět své dítě nedostatkem lásky a přijetí, to je podle mě hodně sobecké řešení. Láska někdy přináší i bolest, ale kdo se bojí trpět, ten raději nebude milovat vůbec a tak nepozná ani radost, kterou láska přináší. Zvlášť děti potřebují lásku bez výhrad a podmínek, žádné začnu tě milovat, až zjistím, že jsi zdravé a tvá naděje na přežití je dostatečná.