Re: Co z těch tvrzení je skutečně prokazatelné?

Já myslím, že fakt, že se nad něčím zamyslíme, nesvědčí o tom, že bychom byli zblblí. To bychom se přece ani nezamýšleli. Naopak když někdo začne hlásat, že je něco "tak absolutně přirozené a samozřejmé,že je to prostě TAK" a kdo se nad tím zamyslí, je divnej, tak to ve mně prostě rozbliká kontrolku.

U těch porodů jde podle mě především o rovnováhu přínosů a následků a jejich závažnost. Když se u porodu něco zasekne a dítěti půjde o život, tak nebude prioritou bonding, ale záchrana života (a člověk si to dítě rád nechá odnést, protože tam bude stát přerušení vazby proti tomu, že by to dítě vůbec nemuselo být).

A jak stanovíš tu hranici, co je ještě nutné a co už ne? Například dítě tedy dáš mámě na prsa, OK, ale co dál? Jak dlouho ho tam necháš, je OK, když ho tam necháš neočištěné, a když, tak jak dlouho? A co pak, je OK, když ho otřeš, nebo vykoupeš, nebo i to je narušení té vazby? A co vážení a měření, je to vůbec nutné, a když, tak kdy?

Tím chci říct, že tady zuby nehty obhajujeme "nebrat dítě matce po porodu", ale jak jsme schopni určit, za jak dlouho už to pro něho nebude tak traumatizující? Je žádoucí, aby dítě v porodnici vůbec neopustilo náruč matky? Může si ta matka dojít třeba na záchod nebo do sprchy? A má si tam to dítě vzít s sebou, nebo to mu pěti-desetiminutová separace vadit nebude? A nebude-li, tak proč mu bude vadit separace, když ho odnesou a zváží? A bude rozdíl, když ho na to zvážení odnese ta matka?

Já myslím, že asi všichni chceme pro nás a naše děti to nejlepší, ale přístup "kdo se ptá, je blbej, protože to přece KAŽDEJ ví" mi přijde úplně stejně arogantní a bohorovný jako přístup personálu v nemocnicích, na který jsou tu stížnosti.