Re: Co z těch tvrzení je skutečně prokazatelné?

No moje záda v pohodě prostě nejsou, když tahám dítě dýl, jak půl hodiny. A to mám fakt dobrá nosítka, jak šátek, tak manducu. Celkově jsem potom i tak nějak víc uštvaná a unavená. Navíc mi ani nepřijde přirozené, z toho fyziologického hlediska, aby dítě bylo na těle přivázané, obvykle neustále v dost podobné poloze, to je tak možná běžné u žen v rozvojových zemích, kterým nic jiného nezbude, při práci. Ty v první řadě řeší to, aby měly co jíst a pak až zájem dítěte. Přirozené mi přijde dítě nosit prostě jako primáti, tj. že se často mění polohy, mládě matka drží co chvíli v jiné poloze, dítě se i spolupodílí, že se maminky různě přidržuje, trénuje svalíky a tím se i trénuje a když si potřebuje matka odskočit, předá malého opičáka prostě nějaké tetě. Z toho šátku ani tak moc dobře nevidí, nepřirozeně natáčí hlavu..jo, dá se argumentovat, že se mímo dá uvuzat tak, že kouká přes rameno, ale to obvykle matky nedělají a ani neumí uvázat a bezpečně nosit. Když držím svoje mimino bez šátku, je to opravdu rozdíl, pořád se něčeho přidržuje ručičkama, péruje nožičkama, když ho dám na zem, tak je veselé a zkouší se různě plazit. Držím ho i opřené zádíčkama o sebe a to zase všechno pozoruje a je veselé. V šátku většinou hned "vytuhne", není moc co jiného v něm dělat, než omezeně koukat do stran. Navíc v osmdesáti procentech ty maminky vážou prostě špatně, co tak potkávám. To je už o zdraví.

Jsem za ta nosítka ráda, ale zase nejsem matka Tereza, abych měla dítě na sobě uvázané i když jdu na záchod, nebo si chci udělat hezký večer s manželem Prostě ocamcať pocamcať