Re: Už 3 roky nevím, co je to spát celou noc

Ano, ano, je to tak :o) Byl to poslední krok z nouze - ne snad, že by mi mimčo v posteli vadilo, ale tehdy Verča přestala chtít s náma spát v posteli, ale zároveň nevěděla, jak spát jinak :o( Lehce mi při tom nebylo, ale nelituju toho, protože situace tehdy neměla jiné řešení - buď bude dítě řvát ve svojí posteli nebo bude řvát v naší posteli nebo bude řvát v mojí náručí... nebo budeme dělat půlnoční procházky Prahou. Ta poslední varianta se Verči líbila, konečně, mně docela taky - ale rozhodně ne jako každovečerní náplň. A ono jak se říká všeho s mírou. Kdybych tehdy byla přesvědčená, že vím o něčem lepším, tak bych na vyřvání nepřistoupila. MMCH takový chození za mimčem po pěti minutách až do usnutí (zjednodušeně řečeno) je dobrá teorie - ovšem pokud dítě ječí VZTEKY a každá vaše návštěva u postýlky ho vyburcuje ještě k větší řvací aktivitě, tak se to moc praktikovat nedá. Takže tu první noc z toho nakonec byl řev do usnutí. Jinak jak to dopadlo jsem psala v komentáři tady. Takže - spokojenost. Ale rozhodně bych nenechala dítě vyřvat (tehdy ani teď) aniž bych k tomu měla důvod. Dítě v mojí posteli za ten důvod nepovažuju, nevadí mi. Samozřejmě, to píšu dneska. Časem se můžou podmínky změnit, já budu starší a pohodlnější, nebo budu muset brzy ráno vstávat do práce a budu nevyspalá nebo už si přes děti v posteli nenajdeme s manželem chvíle na nebo co já vím... a pak by mi asi vadilo.

Lady byla od mala v podstatě pohodářka, u mne v posteli se jí líbilo - no, týden, možná dva. Pak začala tvrdě vyžadovat svoji postel. Usnula bez problémů, po probuzení neřvala, ale čekala, až si někdo všimne, že už je vzhůru a že by třeba taky jedla... Přes den jak začala mžourat očkama, stačilo ji odložit do postýlky a usnula... Mžourat začínala v podstatě v pravidelných časech, takže bylo celkem lehce předvídatelné, kdy půjde spát... Nevzpomínám si už, jak často se v noci budila na kojení - ale určitě jsme hodně rychle najely na večerní kojení, pak kojení něco kolem půlnoci (kdy chodím spát), a pak až ráno. Jó, bejt to moje první dítě, tak se dmu pýchou, jaká jsem ukázková matka, že mám tak bááááječně zvládnutý mimčo ;o)

Třetí dítě neřeším. Na první jsem měla připravený košík na spaní (aby se ve "velké" miminčí posteli necítila moc ztracená - jsem někde vyčetla ;o) ), který měl stát hned vedle naší postele (aby věděla, že jsem stále u ní), na chodbě stál nový kočárek... ha, a Verča mi zvysoka kašlala jak na košík, tak na kočárek a chtěla být jedině se mnou. V posteli i v náručí (rozuměj - šátku). Na Lady jsem se tedy nijak zvlášť nechystala, počítala jsem s tím, že bude spát s náma v posteli a odnosím ji v šátku... a ona v naší posteli být nechtěla a v šátku sice ano, ale velmi rychle se ukázalo, že na běžné pochůzky po okolí je daleko praktičtějí hodit obě děti do jednoho kočáru, takže šátek ani zdaleka neměl takové využití, jak jsem čekala... No, a při nejlepší vůli nevím, CO A JAK plánovat na další dítě, fantazie mi selhává. Takže - ono se to nějak vyvine :oD

S.