Re: Už 3 roky nevím, co je to spát celou noc

Lído, nedá mi to neudělat jednu (asi poněkud delší) poznámku. Píšeš o studii pojednávající o tom, "že rodiny, kde děti spí s rodiči v jedné posteli, či, kde děti v noci špatně spí a dožadují se rodičů, se častěji rozpadají, než ty rodiny, kde děti spí ve vlastních postelích". Rozhodně bych uvedla, že ať máme děti jaké chceme a kolik chceme, že bychom neměli zapomínat ani na partnerské vztahy a v rámci možností pečovat o lásku, kterou mezi sebou partneři chovají. Ale teď co to jsou ty možnosti? --- Uvedu informaci, která se také běžně traduje - že totiž rodiče postižených dětí se častěji rozvádějí než rodiče dětí zdravých (samozřejmě v poměrném množsví vůči celkovému počtu rodin s postiženými dětmi). Mít postižené dítě totiž znamená spoustu práce a starostí navíc, mnohem více péče a mnohem dlouhodobější. Pokroky u postižených bývají mnohem méně znatelné a pomalejší, takže jaksi i pocit zhodnocení vynaložené námahy je ještě menší než při výchově zdravých dětí. Výsledkem je, že rodiče postižených dětí jsou vystaveni mnohem většímu stresu - a také na sebe pochopitelně mají mnohem méně času než rodiče dětí zdravých. Pokud jeden z partnerů (zpravidla to bývá matka) se péči o postižené dítě intenzivně věnuje, logicky mu zbývá méně času na toho druhého, a pakliže tento o něco méně pečující partner není dostatečně připravený na péči o postižené dítě, může se stát, že nápor stresu i časové náročnosti nevydrží a od rodiny odejde (zpravidla to bývá muž). Znamená to však logicky, že jsou pečující partneři povinni nepečovat dostatečně o dítě – ve prospěch druhého partnera??? Já se domnívám, že nikoliv. Pochopitelně i rodiče postiženého dítěte mohou využít pomoci dostupných zařízení pro péči o postižené děti – teď mám na mysli třeba denní stacionáře, popř. při menším postižení školky (jestliže umožňují integraci postižených dětí) apod. Ale postižené dítě jakožto tvor plně závislý na rodičích má na péči rodiče (-ů) jaksi přirozeněji větší „nárok“ než partner, u něhož se očekává nejen formální dospělost, ale také duševní zralost. Není vinou dítěte, pakliže partner není dostatečně morálně či duševně zralý na rodičovství, byť komplikované postižením dítěte!
--- A zrovna tak jako u péče o postižené dítě se podle mého názoru dá říci, že jakékoliv jiné dítě, které jakkoliv „vyčnívá“ z běžného průměru (ve smyslu komplikací zdravotních či výchovných), má „přednostní právo“ na čas a péči rodičů. Je snad vinou dítěte, pakliže se ukáže, že jeden z partnerů nevstupoval do fáze rodičovství dostatečně připraven či zralý? Naopak: rodič je ve valné většině případů osoba plně svéprávná a odpovědná, a lze od ní očekávat jistou zralost v chování a rozhodování. --- Pakliže se tedy rodiče „komplikovaného“ dítěte rozcházejí, NENÍ TO VINOU DÍTĚTE (jak tak trochu naznačuješ mezi řádky), ale nezralosti či nepřipravenosti rodiče jednoho či dokonce obou.
Jistě nelehkým úkolem rodičů je rozpoznat, jaká míra péče je nutná, a jaká již ne – ta se dá teoreticky zčásti obětovat ve prospěch partnerského vztahu. Souhlasím s tím, že pokud se rodič (zpravidla žena) věnuje bez rozmýšlení jen a pouze dítěti a zanedbává vztah s partnerem, je to chyba, která může vztah postupně rozložit. Ale pokud více pečující rodič ví, předpokládá či cítí, že ta péče je NUTNÁ, pak by to druhý partner měl chápat, ctít a respektovat – anebo ještě lépe by měli oba partneři spolupracovat tak, aby každý dával i přijímal, aby každý z nich dal dítěti to nejlepší a přitom oběma partnerům zbyl čas a energie na udržování vlastního vztahu. ---
Chci říci, že od stolu kulatého můžeš, Lído, těžko soudit, jestli Zuzčina dcerka péči potřebovala či nikoliv. Zuzana své dítě zná nejlépe a jistě udělala to nejlepší, co uměla. Myslím, že nemáš právo Zuzku odsuzovat za to, že se svému dítěti tolik věnovala. Tvoji tendenci prosazovat „tvrdé“ metody typu vyřvání bych mohla obrátit proti Tobě: co když bys měla extrémně citlivé dítě, nechala ho takříkajíc vyřvat (a netrvalo to půl hodinky po tři dny, ale třeba tři hodiny celý týden, ovšem Ty bys vytrvala, přesvědčená, že děláš to nejlepší, co můžeš) – a ze Tvého dítěte časem vyrostl nevyrovnaný neurotik, který by měl všelijaké možné problémy jen proto, žes nepočkala na „jeho“ čas zralosti a neústupně a necitlivě trvala na tom jednom, podle Tebe jediném správném, postupu??? (Připustila by sis vůbec, že za to můžeš Ty? Nehodila bys vinu za tuto situaci automaticky na dítě?…)
Omlouvám se za délku příspěvku, ale chtěla jsem, aby se zdůraznila nábodoba obou problémů s dětmi.
M.