Re: Spoločné spanie a tak dale...
Zuzano – tobe dekuji za vysvetleni. Mas pravdu, na nekterych vecech se neshodneme, ale to prece vubec nevadi;o) Souhlasim i s tim, ze spaci navyky nejsou az tak uplne o tom, jestli dite spi samo v postylce a vlastnim pokoji ci ne. Dulezite je, aby umelo usinat samo, spalo dobre a bylo spokojene. V predskolnim veku se uz nepozna, zda dite spalo u rodicu, ci ne, ale pozna se, jestli ma dobre ci spatne spaci navyky. Zrovna tak se nepozna (opet s tebou souhlasim), zda dite bylo na MM ci ne, nebo jak dlouho. Zato se pozna, zda ma dobre ci spatne jidelni navyky (co a jak ji). Dovolim si citovat autora, podle ktereho jsme se ridili my (Estivill):
- “Behem prvniho roku zivota se deti uci ruznym navykum, hlavne navykum jist a spat.” Spanek je biologicka nutnost (stejne jako jidlo). Ovsem zalezi na tom JAK spime/jime (= dite jist musi, ale CO a JAK ho naucime jist, to uz je brano jako navyk, a je to na nas). Co se tyce spanku - autor doslova rika “Spat se take musi naucit.” (=dobre spat). Toto se ovsem vztahuje i na dospele, nejen na deti. Pristup zahrnuje tzv. “hygienu spanku”, coz jsou cinnosti/ritualy, ktere delame pred spanim a jsou pripravou naseho tela ke spanku, jehoz kvalita zavisi na tom, jak dodrzujeme tyto cinnosti/ritualy (napr. ukladani se ke spanku a vstavani ve stejnou dobu).
- “Je treba mit na mysli moznost nocnich mur – rodice ditete trpiciho nespavosti by meli rozlisit, zda se jedna pouze o spatny spaci navyk, nebo zda ma dite nocni mury.”;
- “Deti se mohou naucit spat samy, s rodici na gauci, ve sve posteli, nebo treba v posteli rodicu; pravidla vsak musi byt diktovana dospelymi.”
Tim jsem vlastne odpovedela i na tvuj priklady s nocnimi murami. Ty ma v urcitem obdobi snad kazde dite. A take to, ze tento autor nezavrhuje spolecne spani s rodici. Dite muze take psychicky spatne prijimat prichod sourozence a vyzadovat proto najednou vetsi pozornost, mazleni a podobne. To bych mu v zadnem pripade neodpirala. Sama nevim, jak dopadneme my – zda dcera zvladne prichod sourozence ci dostane nocni mury;o) Zatim zvlada jen caste cestovani a stehovani.
Osobne pred vami opravdu smekam, jak dobre jste vy, a hlavne dcera zvladli presun do vlastni postele a pokoje. Davate zarny priklad toho, ze to jde i pozvolna a “po dobrem”. Jen si myslim, ze hodne deti by to tak dobre nezvladlo; ze by urcite protestovalo a plakalo, kdyby jej rodice po vice nez dvou letech spani ve spolecne posteli prestehovali (zvlast pri tech vsech ostatnich zmenach).
Nase mlada neni nijak zvlast samostatna, ale nastesti neni ani zavislacka, ac je se mnou 24 hodin denne. Dokaze si hrat sama, venku se taky dava do reci s kdekym a kdybych ji neudrzela, tak by klidne odesla;o)
Take jsem se vsimla, ze se vseobecne hodne prosazuje samostatnost zejmena v oblasti spani. Myslim ale, ze je to proto, ze spanek je proste biologicka potreba/nutnost a proto je dobry spanek je tak dulezity. Nekteri rodice proste nechteji cekat n ato, az bude jejich dite dost velke n ato, ze se SAMO rozhodne usinat a spat samo. I ten dudlik je na tom podobne – vsechna doporuceni, ktera jsem zatim cetla se shoduji v tom, ze dudlik je treba radikalne odebrat zpusobem jako: “uz jsi velka holka/velky kluk, dudlik dame panence/plysakovi” nebo “dudlik odnese cert” apod. Neceka se na to, az deti dudlik SAMY zahodi (v kolika letech?). Deti jej prvnich par dni postradaji (navyk), treba si i poplacou, ale pak jsou v pohode. Odvykani od plinek je proces dlouhodobejsi, ale to same byva proces zvykani si na samostatne spani – ono to nefunguje ze dne na den, ono se to “trenuje” v podstate uz od narozeni – zacina se pomoci miminku rozlisovat mezi dnem a noci….Zanm lidi, kteri trenuji deti na plinky jiz pred ukoncenim roka, pritom se v “chytrych” knihach pise, ze dite si potrebu uvedomuje az v 18ti mesicich!
No a skolka ci jesle? Uz jsem to tu taky psala – zrovna tak jako tobe pripada prehnane tlaceni do samostatneho spani, tak mne treba pripada prehnany ten humbuk, ktery se nadela okolo “vyrvavaci metody”. Pri odebrani dudliku si vetsina deti poplace, to same pri vstupu do skolky (nekdy i do skoly!). A nikdo to neresi tolik, jako plac pri uceni se samostatne usinat. Kdyz diteti prvnich par dni chybi dudlik nebo rodice (ve skolce) a je smutne nebo place, co udelaji rodice? Daji mu dudlik zpatky? Vezmou ho ze skolky? Jet o srovnatelne - vsechny tri priklady jsou pro budouci dobro deti! Je dokazano, ze deti, ktere umi samy usinat spi lepe nez deti, ktere to neumi. A tyhle navyky je provazi i do dospeleho veku. Taky je dokazano, ze deti od veku cca. 3 let se potrebuji ucit navazat socialni kontakty s ostatnimi detmi, naucit se s nimi hrat (skolka), coz je taky dulezite pro budouci zivot…
Co se tyce spolecneho spani – jako mimi jsem si obcas brala nad ranem malou k sobe do postele, kdyz byla neklidna. Krome toho ona do jejich 3 mesicu odmitala spat na zadech i na boku, takze jsme s manzelem stridave travili noce na gauci s malou spici na nasich prsou. Nyni mame ritual – kazde rano kolem 8, kdyz se dcera probudi pro ni jdu a vezmu ji k nam do postele. Tuleni je mi moc prijemne, ale ona to nikdy nevydrzi dlouho – maximalne 5 minut. Pak si zacne hrat. To same kdyz byla ted nemocna a ja si k ni lehla do postele, abych ji uklidnila. Kdyz jsem ji postylku prestehovala k nam, nevyspala se ani ona, ani my. Spolecne spani v posteli celou noc nekolik let, to mi proste pripada u nas nerealne. Nejen z hlediska dcery (v noci se probudi a chce si hrat?), ale take z naseho partnerskeho hlediska. Zadny pruzkum jsem necetla, ale myslim, ze na tom, co napsala Lida o rozpadani rodin, jejichz deti spi ve spolecne posteli neco je. Jiste to neni jediny duvod rozchodu, ale hodne prispiva. Myslim, ze manzele take potrebuji cas jen pro sebe, tulit se apod. Cimz se ted dostavam k Mirce.
Mirko, myslim si, ze v tomto pripade srovnavas jablka a hrusky a to dost dobre nejde. Mas pravdu s rodinami s postizenymi detmi. Souhlasim i s tim, ze “bychom neměli zapomínat ani na partnerské vztahy a v rámci možností pečovat o lásku, kterou mezi sebou partneři chovají “. (opravdu moc hezky receno). Presne vystihujes, ze nekteri rodice nato nejsou dostatecne zrali a neunesou peci o postizene dite. A souhlasim i s tim, ze jsou to vetsinou muzi. Stejne tak jako dlouhodobe nemocne deti, i postizene deti potrebuje extra peci, ktera jde mnohdy na ukor partnerskeho vztahu. Stejne tak je to i v pripade spanku ve spolecne posteli. Z zeny se narozenim ditete stava predevsim matka, ktera ma za prvorady ukol postarat se a ochranit sve mlade (k cemuz ji vedou instinkty). Funkce manzelka byva az na druhem miste. Muzi toto nemaji a mnohdy se citi jiz dostatecne zaskoceni a odstrceni tim, ze jim mimi “okupuje” manzelcinu lasku, cas, pozornost, nehu, jeji prsa;o) a pak treba dokonce jejich spolecnou postel!!! Nekteri muzi se s tim srovnaji, nevadi jim to, ale je hodne tech, kteri to “neustoji” . Osobne si myslim, ze pokud manzelstvi klape bezvadne (porozumeni, tolerance, dohoda….) tak to spani ve spolecne posteli nenarusi. Vetsinou tam byva jeste nejaky jiny problem, ktery toto jen umocni a pokud si ti dva nejsou schopni promluvit a dohodnout se, tak to pak vede k rozchodu. Rozdil (a to velky!) je v techto dvou situacich ale v tom, ze dlouhodoba nemoc ci zdravotni problemy jsou jaksi “nevyhnutelnou situaci”. Kdezto spani ve spolecne posteli ji neni. Tam zalezi na volbe rodicu. V pripade postizeni ci nemoci rodice zadnou volbu nemaji…
EvcoK, vcera uz jsem v rychlosti vysvetlila, ze jsem tim napadanim nemyslela ani tebe, ani sebe. Pokud jsi to tak pochopila, tak se omlouvam, skutecne to nebyla narazka myslena na tebe;o) Myslela jsem to vseobecne, mne se to vlastne jeste nestalo (krome nedorozumeni, ktera se vzdy vysvetlila).
Omlouvam se za maxiprispevek;-)))
Odpovědět