Re: Ne, ne, ne - s úsměvem?

Ahojky, tak nevím Mirko, jestli jsi někdy zažila dvou-, tříleté dítě, které si v supermarketu vzalo do hlavy,že mu máma ten půlkilový sáček bonbónů prostě koupí a basta. Samozřejmě, že první reakce je, že bonbónky nekoupíme, protože jich má spoustu doma, že nemůže papat tolik bonbónů, protože by ho bolelo bříško,...Ale pokud si capart vezme do hlavy, že se bonbony koupí, tak bude veškeré vysvětlení stejně ignorovat, kdežto vlídné, rozhodné a opakující se NE, k jeho ouškám pronikne. Mám to vyzkoušené a musím říct, že scény na toto téma se odehrály asi tři - první veliká, kdy Kačenka skutečně vřískala na celý krám, kopala do vozíku a mlátila kolem sebe, podruhé to byl už jen velice slabý odvar a potřetí už spíš do mě jen hučela. A od té doby pohoda. Je pravda, že skoro pokaždé ji nechávám o skladbě nákupu trochu rozhodovat, ale např:"Kačenko, pojď si vybrat jogurt, koupíme Lučinu nebo pomazánkové máslo, uděláme si k obědu květák nebo mrkev? Malá je spokojená, že může sama vybírat a já mám(alespoň v tomto směru :-)) čisté svědomí, ohledně výchovy potomka.
P.S.Tím úsměvem je spíš míněno milé a vlídné ladění obličeje a hlasu, než nějaké veselí. To by určitě vyvolalo jen další a ještě větší vlnu vzteku (Vůbec se nedivím, kdybych zuřila a nědo se tomu smál, tak asi vzteky puknu:-))