Jak vést děti k asertivitě – odmítání

Jeho maminka zřejmě měla dobře přijatou asertivní dovednost „nejsem zodpovědná za pocity druhých lidí“. Zřejmě dokázala už i zacvičit s výčitkou, které mnozí propadáme – „Co by tomu řekli lidi?“ Uprostřed zalidněného obchoďáku sebou švihla na zem vedle chlapečka a začala ječet: „Já ti tu pistoli nechci koupit!“ Konsternovaný hošík okamžitě přestal. Pak se oba zvedli, maminka oprášila oděv a odkráčeli středem. Tak to je jistě velmi svérázný způsob jak říci dítěti NE.

Jednou z cest jak posílit rodičovskou autoritu a pomoci dítěti orientovat se v životních situacích je zařazení jasného asertivního NE do komunikace s našimi potomky. Dávno neplatí, že mě dítě bude mít rádo, když mu všechno dovolím. Nemálo rodičů se takto spálilo a sklidilo ovoce velmi trpké. Opovržení, neposlušnost, vydírání… Stejně tak, jako dítě potřebuje dostatek ocenění a povzbuzení, musí dostat jasnou hranici, že „toto už nikoliv“. Kdyby zvířecí mámy nedaly svým potomkům řádně za uši, když neposlechnou a příliš se například vzdálí, moc mláďat by nepřežilo. A stejně tak i lidské mládě potřebuje svá NE, aby si vytvořilo zdravý psychický základ do dospělosti. Děti přejímají vzorce chování dospělých. Jakou výbavu asi dostane dítě, kterému se všechno dovolí a potom kouká na uhoněnou nic nestíhající maminku snažící se zavděčit všem a naplnit přání svého okolí? Z takového dítěte buď vyroste podobně uhoněný a nespokojený jedinec nebo naopak vzbouřenec. A většina z nás rodičů si asi spíš přeje, aby se náš potomek cítil lépe než my.

Dávat dětem hranice znamená, že my jako rodiče víme, co chceme a kam jdeme. Jsme-li na pochybách, dítě to vycítí a šance ustát odmítnutí je pramalá. Znáte situaci, kdy přes své vlastní vnitřní protesty zakoupíte drahou hračku a pak se slyšíte, jak křičíte: „Majlant to stálo a ty s s tím vůbec nehraješ! Příště už ti nic nekoupím!“ A pak cítíte, že to není právě to, co jste chtěli říct? A když se hluboce zamyslíte, je vám jasné, že už když jste ten předražený vláček kupovali, věděli jste, že je to špatně? Ale koupili jste, jenom „ať je pokoj“. A hrůza – pokoj není, ba co hůř, neklid je ještě větší. Ještě tamto a ještě toto… Takže přesně to je ta situace, kdy je zdravé říci NE.

Posunout vlastní hranice

Je potřeba posunout svoji vlastní hranici „aby se nevztekal“, „aby byl pokoj, „kdo má poslouchat ten pláč a zodpovídat všechna ta proč“. Musíme zaměřit svou pozornost na zkoumání co ano a co naopak už nikoliv. Zkoumání toho, proč něco nedovolíme, a utápění se v pochybnostech je ne­efektivní. Pokud se dočkáme reakcí typu „ale proooč?“ nebo „ale já to chci“, či dokonce „ach jo, promiň, že žiju“, nezbývá než nasadit tzv. „gramofonovou desku“. Bez jakékoliv změny intonace a bez bublajících emocí opakovat dokola ne, ne, ne… Na vaši námitku, že je to těžké, odpovídám „ano, ale jde to, když budete cvičit“. Na námitku „to nejde“, odpovídám – „jde, ale vy nechcete“. Říkat NE nemusí být nepříjemnou záležitostí, když to zkusíme s úsměvem a pohledem do očí a věnujeme tomu čas. Je to jiné než podmračený křik od plotny s výčitkami a vyhrožováním. Většinou podléháme hlubokému přesvědčení, že když řekneme NE, musíme to náležitě zdůvodnit a omluvit. Podle mé zkušenosti právě tyto litanie způsobují, že si naši potomci zacpávají uši. Jsem zastáncem toho, že někdy prosté „ne“ bez důvodů stačí a je daleko pádnější, než když budeme argumenty dalekosáhle zdůvodňovat. Když důvod – tak jeden a jednou. Přílišná argumentace vede přesně k tomu, že debata je nekonečná, vy se vyčerpáte a děti jsou na koni. Na závěr radím – buďte důslední a vydržte, výsledky se určitě dostaví.

Autorka vede kurzy komunikačních dovedností a osobního rozvoje