Co bych dala za normální mámu!

Tak tenhle povzdech tu už jednou zazněl a já sama jsem si to řekla už nejmíň milionkrát. Jenže, lepší to nebude, bohužel.
Mám maminku podobného ražení jako je máma Monty. Samozřejmě detaily se liší, ale v tom, že jsem se nikdy necítila opečovávaná sdílím její pocity. Je fakt hrozné, když vám nikdo nikdy (ani jako dítěti) nedonese ani čaj (uvař si!), nedá prášky na bolení hlavy (něco si na to vem ! A jaký prášek? Prostě si něco vem a neotravuj!)atd. atd. Milovala jsem pobyty v nemocnici (spálu jsem měla, i kdž to prý nejde, radši hned dvakrát) a nechápala, proč někdo chce domů, a jako Monty jsem bývala až nezdravě zdravé dítě (kromě té spály - potřetí to už vážně nešlo). Při představě, jak nemocná ležím někde v koutku a nikdo se za mnou ani nezajde podívat, jestli ještě žiju,(bohužel prožitá realita) to jsem byla radši zdravá... Nikdy nezapomenu, jak jsem rodila své první dítě, a když jsem matce oznámila, že mi praskla voda, a žádala ji radu a pomoc (muž nebyl doma), ani nepřerušila co zrovna dělala a ani se na mě nepodívala, a lhostejně řekla, že však já pořád čtu ty knížky, tak ať si poradím - a už mi nevěnovala pozornost...a v porodnici pak jedna mamina vyprávěla, jak její maminka ji celou noc chodila kontrolovat, jestli je v pořádku, jak o ni měla starost, že vůbec nešla spát, jak je její mamka hrozná...a mě moc mrzelo, že já jsem si něco takového nikdy nezažila....

A ještě jeden postřeh pro Monty - partneři, které si dcery takovýchto matek vybírají, jsou většinou taky málo pečovatelští, a tyto ženy bývají ze železa a zvládají naprosto vše - než dojde k únavě materiálu (i železo, když se o něj nepečuje zrene)- a okolí se pak moc díví, protože to, že všechno zvládnou se u nich bere jako norma, a jak už ne, tak to bráno jako jejich velká troufalost....