Babičky 100x jinak: o rozmazlování maminek

Ode mne se totiž – vzhledem k tomu, že jsem byla „nevydařená“ dcera, která snad ani není pořádná ženská – logicky žádné miminko neočekávalo. Mateřský pud jsem nikdy neměla, panenky mne nebavily už když mi byl rok (bavilo mne pouze je svlékat), nad miminky svých kamarádek jsem se nikdy nerozplývala blahem a především, své o 9 let mladší nevlastní sestře jsem v jejím útlém věku spíše ubližovala, než abych se o ni nějak láskyplně starala. Nebyla jsem „malá maminka“, takže proč by ze mne měla být „velká“.

To, že čekám miminko, byl tedy pro moji rodinu spíše šok. Matka – budoucí babička – první tři nebo čtyři měsíce našeho potomečka okázale ignorovala; s omračující bezelstností mne však po telefonu informovala o právě probíhajícím těhotenství mé kamarádky. Když jsem se ozvala „ale mami, my taky čekáme miminko“, dostalo se mi odpovědi, že jsme dávno blbí, že ona by na mém místě žádné děti neměla, zvlášť kdyby věděla, co z nich vyroste (povzdech), a co že jsem si to vzpomněla, když jsem k tomu přece nikdy nebyla. Trochu zájmu začala jevit až ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli, že čekáme chlapečka – chlapeček byl její nesplněný sen. Sestra i já jsme měly být Petříček. Po svatbě, to jsem byla v pátém měsíci, se situace zcela obrátila; matka poznala manželovy rodiče a zřejmě se zastyděla nebo co, protože oni pro své děti dělají skutečně maximum, zatímco moje matka mi za posledních 10 let dala 1x dárek ke „kulatým“ narozeninám: kazetový magnetofon asi za 50 marek. Když jsem ho pak v náhlé finanční nouzi dala „do frcu“, nikdy mi to neodpustila a nebýt toho, že jsou nyní jiná a aktuálnější konverzační témata, mám to na talíři dodnes. Od té chvíle měl ještě nenarozený prcek úžasnou rozmazlovací babičku, která mu pořídila kočárek, autosedačku, rychlozavinovačku, dětskou deku atd. atd. – většinu jmenovaných předmětů ještě před jeho narozením.

Její proměna mne fascinovala a na okamžik jsem zatoužila stát se takovou matkou, jak jsem to vídala u svých kamarádek. Tedy matkou rozmazlovanou. Jak vypadá taková matka? Inu, z porodnice nejede domů, nýbrž k mamince, protože by šestinedělí sama určitě nezvládla; celý den bloumá bytem s červenýma očima, trhavými pomalými pohyby připomíná haitskou oživenou mrtvolu (poporodní deprese), jediné známky života projeví tehdy, když někdo přijde obdivovat její miminko. Novopečená babička jí dítě přináší až k prsu; kojí samosebou výhradně vleže. Celá rodina kolem ní chodí po špičkách, vyváří se jí oblíbená jídla, novopečený otec jí zahrnuje květinami a zlatými šperky… Mohla bych pokračovat, ale jistě si další reálie domyslíte sami.

Bohužel, takové štěstí mne nepotkalo a už zřejmě nikdy nepotká. Moje matka mne odjakživa považuje za androida, který unese všechno. V dětství mne nemilosrdně hnávala do školy s horečkou 37,5 Celsiových stupňů s tím, že to nic není, a i kdyby, vzdělání je přednější. Byla jsem dítě, které odporně kypělo zdravím a lehce přetékalo podkožním tukem, tak kdo by mne litoval. Nemocná nožička jednak nebyla vidět a hlavně, v té době to ještě nebylo tak hrozné, prostě jen lehký následek po těžké luxaci kyčelního kloubu; někdy kolem osmého roku života se mi podařilo dosíci oční vady, alergické rýmy a průduškového astmatu. Nicméně, ani tehdy mne nikdo nepolitoval. Brýlatých lidí je na světě jako šedých psů, alergiků jen o málo míň a astma není žádná pořádná nemoc. Při pořádné nemoci je člověk slabý jako moucha, omdlívá i mezi řečí, potí se, má vysoké horečky, takže se mu kouří z uší a jeho zrak je skelný a matný. Já byla pořád to růžolící a statné dítě, až na to, že jsem se sem tam dusila.

Je to hnusné, ale já tehdy záviděla svým chronicky nemocným spolužačkám. Záviděla jsem i matce, když jednou na dovolené u Balatonu dostala úžeh a ostatní účastníci zájezdu ji houfně litovali. Tehdy jsem si docela vážně přála, aby matka na úžeh zemřela, protože rekreanti by pak litovali MNE, malého sirotečka. Chtěla jsem to poznat, ten pocit, kdy se válíte v posteli, všichni kolem vás kmitají jako motorové myši, snáší vám na popatlanou peřinu sójové suky, marcipán a nugát (mňam mňam), dovolují vám číst i jinak nedovolené knihy a dívat se na jinak zakázanou televizi… Jednou jsem tomu byla blízko. To mi bylo 16 let a do našeho města zavítala jakási ruská lidová léčitelka. Nechala jsem se uprosit a navštívila vědmu společně s matkou. Moudrá žena projela svými virgulemi matku a pak jí několika slovy řekla, co jí schází. Kupodivu měla pravdu. Pak si vzala do práce mne. Pět minut… deset minut… ticho by se dalo krájet. Když dovirgulovala, obrátila se na svou tlumočnici a ta se matky smutným hlasem otázala: „To je vaše dcera?“ Když se jí dostalo souhlasné odpovědi, usadila nás do křesílek a začala překládat cosi o tom, že mám obrácený metabolismus, že se s něčím takovým ještě nesetkala, virgule jí všude (kromě hlavy) reagují jako zběsilé, což může být tou pubertou, ale taky nemusí. Máti z toho byla trochu zmatená a doma pak vše barvitě vylíčila i mé babičce, která reagovala nezapomenutelným:

„To máš z toho, že nesežereš kousek mrkve v polívce, můro jedna!“

Asi měsíc jsem pak měla hezký život. Matka mi koupila nové číny (schválně kolik z vás už nebude vědět, co to byly číny?) a ještě dala stovku ke kapesnému navíc, neboť, jak sama pravila, „mi to určitě nestačí na ty moje cigára“. Babička se ke mně také chovala, jako když dvojky másla ukrajuje; myslely si totiž, že brzo umřu. Když jsem i po měsíci byla stále mezi živými, přestala je jejich měkkosrdcatost bavit a vše se vrátilo do starých kolejí.

Dalších cca deset let komentovala matka můj nezdravý vzhled pouze slovy „Jsi zelená jak sedma… kolik kouříš? Tolik? Bóže! A určitě taky bereš drogy, že jo?“ Můj pobyt v Bohnicích nevzala téměř na vědomí, pouze se zajímala o to, kolik nás bylo na pokoji a jak tam vaří.

Těšila jsem se po celý zbytek těhotenství. Třeba budu mít nějak komplikovaný porod, představovala jsem si (komplikované porody matku dojímají, mám to ověřeno od svých kamarádek), třeba bych mohla ztratit hodně krve nebo něco takovýho. Cítila jsem, že je to dětinské, ale když ta potřeba rozmazlování byla už… ehm… tak nějak přenošená.

Samozřejmě jsem žádný komplikovaný porod neměla. Synek se narodil za 4,5 hodiny od první kontrakce, pět minut poté jsem už normálně chodila –vlekouc přitom za sebou nůžky přichycené na pupeční šňůře, na novorozenecké jsem taky šla po svých, byť mi byl vnucován vozíček, a když jsem dorazila na pokoj, přítomné (zničené) maminy mi jaksi odmítaly uvěřit, že jsou našemu miminku teprve dvě hodiny. Vypadala jsem spíš jako žena, které kdosi na chodbě dítě podal než jako žena, která si ho musela vlastními silami porodit. A kromě toho náš novorozeneček vypadal jako dvouměsíční dítě.

Matka dorazila hned druhý den (není „místní“). Pokárala mne za to, že nemám ponožky a že neležím („my jsme po porodu musely dva dny jenom ležet! Koukej padat do postele!“), načež se jala vytahovat z tašky všemožná chrastítka, kousátka, dupačky, bodýčka, zkoušet je miminku, ponožky ani nemá cenu zmiňovat, samosebou mu je hned nasadila, balit miminko do zavinovačky a vláčet ho po pokoji. Mě namísto rozmazlovacích pamlsků přinesla Betynku („Na a čti si, ať jseš vzorná matka!“) a když jsem se snažila zasáhnout do ranné výchovy vlastního dítěte, např. slovy „Nedávej mu ten dudlík, sakra, dětská doktorka říkala, že dokud nemám mlíko, tak nemá dudlat!“ odrážela kouzelnou větičkou: „Nelítej tu bosá a koukej si vlízt do postele!“

Ani z manželovy strany jsem se přílišného rozmazlování nedočkala. Přinesl mi, pravda, dva banánky v čokoládě, z nichž jeden sám snědl, a od miminka se prakticky neodtrhl po celou dobu návštěvy, ale že by mi něco kladl k nohám, to teda ne. Pouze se přidal ke své tchýni a pravil, že bych měla nosit aspoň pantofle.

Z porodnice jsem pochopitelně nejela ke své mamince a dokonce jsem ani netoužila po tom, aby se maminka na čas nastěhovala k nám. Vzhledem k rozměrům naší pidigarsonky by zhruba do 24 hodin někdo z dospělé osádky vyletěl zavřeným oknem (leden) na ulici. O tom, jak jsem devět dnů po porodu dostala chřipku a manžel na mou prosbu, zda by nemohl přebalit dítě – měla jsem horečku 38,5 a opravdu mi nebylo dobře – zakňoural ublíženeckým hláskem „A musí to být???“, jakož i o dalších reáliích už snad ani nemá smysl začínat. Možná někdy jindy. Anebo nikdy, o nic byste nejspíš nepřišli.

Ale, Pane Bože, nebo kdo to máš na starosti převtělování… já vím, že je to infantilní a pošetilé přání… ale stejně… dovol mi aspoň jednou, když už teda nutně budu muset být zase ženská, dovol mi být útlá drobná blondýnka metr padesát, se čtyřiceti čísly v pase a padesáti přes boky, kterou by aspoň po tom porodu její rodina a především pak vlastní matka litovala, opečovávala a rozmazlovala. Aspoň jednou… prosím.