Vulgarismy...

Jsem z ostravska, ale rodiče mám z čech a již. moravy. Ostravsko má svou vlastní řeč, danou obydlením němci, poláky, slováky. Vlastně se tam mluví "ponašimu". Díky původu rodičů se u nás doma mluvilo celkem spisovně. Když začal syn chodit do školky uprostřed havířského sídliště, taky začal nosit různá slova, ale stačilo říct, že já tak nemluvím, taťka tak namluví a babička taky ne, tak proč by měl tak škaredě mluvit on. A byl klid.
Horší bylo, když přinesl nějaké krajové slovo. Třeba štrample (punčocháče). Řekla jsem mu, že se mi to nelíbí, že to není české slovo, i když se v tom kraji říká a že nechci, aby to říkal. Syn to pochopil velice rychle, ale paní učitelka ne. Když to syn od ní slyšel druhý den ve školce, podal jí vysvětlení, které dostal od maminky. Paní učitelka mu velice "výchovně" ukázala zač je toho loket. Začala na něj křičet, že ji nebude poučovat. Když mi to odpoledne syn s pláčem říkal, tak jsem šla poučit paní učitelku. Snad už na děti nekřičí, když přejímají názor svých rodičů. Nevím, je to už deset let a bydlíme 200 km daleko.