Re: očima dítěte...

Milé maminky a tatínkové,
je mi osmnáct let, zajímám se o zdraví a studuji na gymnáziu. Je mi líto, co
jste Vy nebo Vaše děti museli v nemocnici prožít.
Taky jsem byla na operaci na ortopedii v dětské nemocnici. V den operace bylo
veliké vedro a já jsem od půlnoci nepila, takže jsem se na sál těšila. Na sále na mě padla úzkost a vzpomínám si, jak se mnou anestezioložka mluvila, aby mě uklidnila. Když jsem se po narkoze probudila, kašlala jsem a ortoped se
mě soucitně zeptal, jestli se mi těžko dýchá. Snažila jsem se přikývnout...
Ten den jsem poznala, že někdy je těžké i dýchat...V noci jsem kvůli bolestem
nemohla spát. Už si nepamatuju, co sestřička přesně říkala,ale mám moc hezkou vzpomínku na to, jak se ke mně chovala, jak mi pomaličku dávala napít. Bez její pomoci bych to asi nezvládla.
Myslím si, že každý pobyt v nemocnici je jiný, všechno závisí na okolnostech.
Jednou jsou trable,jindy je pohoda. Závisí to na personálu, ale i na rozpoložení pacienta. Někdo nemocnice nesnáší a tak všechno zlé bude vnímat ještě hůř.Někomu se v nemocnici líbí a to zlé se od něj odrazí.
Já mám asi na doktory štěstí. Po celý můj život se až na výjimky chovali dobře. Přeju Vám v životě všechno krásné a sílu na překonávání těžkostí. Vím, že děti jsou křehké bytosti a mělo by se s nimi jemně zacházet.