něco na tom je, i když...

V podstatě prožívám podobné pocity při poslechu zpráv a následně poté, kdy mi v hlavě doznívají slova moderátora. Pravda je, že téměř kdykoli zapnu televizi či pustím rádio (a to dělám poměrně dost často), vyslechnu si mimojiné i nějaké ty tragédie. Je to smutné, ale svět je dnes takový a nemyslím, že byl kdy nějak výrazně jiný. Jen jsme o tom tolik neslyšeli a tudíž nevěděli. Možná tušili... A jistě mi dáte za pravdu, že i v dobách, které nikdo z nás pamatovat nemůže, byla velká spousta zla a krutosti. Bojím se, že se toho jen tak nezbavíme, je to totiž v každém z nás. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že já nebo Vy bychom byli schopní opásat se bombou a jít na Václavák, ale ta různá míra špatnosti tu prostě je pokaždé.
Já sama v tuhle chvíli nejméně potřebuji poslouchat o těch všech tragédiích jako je třeba ten zmiňovaný nešťastný porod. Samu mě někdy v únoru porodnice čeká. Nemyslím si ale, že rozdělení zpráv by bylo řešením.
Upřímně řečeno - cestu netuším...