Tvůj dnešní článek mně nepotěšil...
... a nejprve jsem si říkala, že trochu přeháníš - že ty výrazy, kterými podle tebe rodiče časují své děti jsou spíš vzácné vyjímky... a pak tu čtu komentáře, a došla jsem k názoru, že asi máš pravdu.... Pokud tu někdo napíše, že dítě má "sklapnout" je to velice blízko toho, co jsi uvedla ...
Někdo v diskusi se ptal tak reagovat "... když se maminka baví s kamarádkou a dítě jim skočí do řeči s nějakým dotazem...". A já odpovídám - prevencí... Mám děti větší, ale tyto věci jsem musela také řešit: Dodnes mi vadí, když vidím, jak se zastaví maminy s dětmi uprostřed chodníku - každá za ruku cca 3 letého caparta - a stojí a kecají půl hodiny. Děti nejprve stojí, poslouchají, po 5 minutách se začínají nudit, začínají kopat nožičkama do kamínků, šlapat do kaluží nebo se maminky vyptávat... A maminky je igorují, povídají dál. Po chvíli začnou dětem škubat rukou a po dalších pár minutách přeruší tok řeči, dítě seřvou, že by od nich pes kůrku nevzal, v tom "lepším" případě mu šupnou na zadek že "si okopal boty" nebo "zmáčel nohy" a povídají dál, nevšímajíc si brečícího dítěte....
Přece dvouletému či tříletému dítěti není možné nedat činnost na třeba 15 minut a očekávat, že "bude hodné".
A stejně tak si malé 1,5 roční dítě nemůže pamatovat, že nesmí na maminku promluvit, když si s někým povídá. Opakovat, opakovyt, opakovat - jiná cesta s takto malým dítětem není.... A pokud si chci popovídat s kamarádkou, tak se zastavím někde v parku, kde má dítě možnost se zabavit, a pak mohu povídat, až se stromy zelenají. Takže já vidím chybu na straně maminek....
Věta "buďme rádi za naši výchovu, i když přitom padne nějaká facka" mne dorazila.... Americká výchova se mi také nelíbí (viz příspěvek
Pavly 3, který mě vyděsil), ale ta "klasická česká - ňuňuňu ťuťuťu na malé dítě, mateřský plurál, naprostá nesvéprávnost do cca 8 až 10 let - a pak druhý extrém "sedni a sklapni" a když ne, tak dostaneš po hubě" se mi také nelíbí. Dítě je rovnoprávný člen rodiny, čím je větší, tím má více práv (ale i povinností) a při každém konání by si mělo být vědomo, že špatné chování (tudíž musí mít stanovené mantinely) bude mít špatné následky. ALE při tom všem si musí být vědomo lásky rodičů - a TO mně chybí u nás asi nejvíc. Ne takové to americké "miluji tě" při každé druhé větě, ale dát dětem ten pocit jistoty (proboha, to je jak reklama na vložku :o)))) ) a lásky. A to vůbec není jednoduché...
Tak pevné nervy a dostatek trpělivosti nám všem!!!!!!
Omlouvám se za dlouhý a asi i trochu zmatený příspěvek, je to asi tím, že se mně toto téma hodně dotýká. Mladší dcera je dost problematická a musím se hodně hlídat, abych jí přes její zlobení dokázala dávat najevo, že přes všechny ty průšviky má v nás oporu. A s tou starší... ale ne, to je na dlouhé povídání... Prostě není to jednoduché a pokud si myslít, že až budou děti větší, bude lépe.... tak si ještě chvíli žijte v blahé nevědomosti... Ahoj
Simča
Odpovědět