28.8.2006 15:25:30 Jana, děti 2000 a 2005
Re: Měli bychom se učit být lepšími rodiči...
Sedamysko,
bylo a nebylo to schválně. Respektive, starší syn velmi často prostě vypne myšlení. Ví že se něco nemá, že je to nebezpečné, ale prostě to dělá. V prostoru, kde je na šířku asi metr místa a kde stál mladší a vytahoval hračky ze šuplíku, tam si starší vlezl na čtyři a začal se rychle točit. Nemusím snad říkat kolikrát jsem mu vštěpovala, že to nemá dělat, už proto že má brýle a špatně vidí a neví kam se může uhodit. Roztočil se a kopnul vši silou do toho šuplíku. Prostě nemyslel, asi na chvíli vypnul mozek, já nevím. Víš, kdyby to bylo občasné...před chvílí malého porazil na zem, chudák se pořádně praštil do hlavy. Ale obecně to zase nebylo až tak nebezpečné, stačilo staršího okamžitě odeslat do pokoje. Víš, mě štve že prostě neuvažuje. Já mu říkám denně - jestli se necítíš, jsi divočejší, běž radši k sobě do pokoje, tam se vyblbni a pak přijď, ale nech malého v klidu. Ale nefunguje to. Naštvou mě jen vyloženě kritické situace, na drobnmé škopení reaguju umravněním ale v klidu, že do malého starší najíždí odrážedlem (o víkendu), balí ho do deky a drží (každou chvíli), šťouchá do něj...skoro neustále. Plete si ho asi se psem (toho má babička a prý ho taky dost trápil, když tam byl na prázdninách). A mě to zlobí. Pravda je, že na tenhle divný "vypínací" rys mě upozorňují i učitelky z MŠ. Je prostě zvláštní. Jinak celkem chytrý, ale někdy má mozeček nastavený na OFF. A když jde hodně do tuhého, moje nervy z kyblíčku přetečou. Máš asi výhodu, že máš z dětství zakódováno, že ti to bylo nepříjemné - máš vnitřní brzdu. Já ji nemám a jistě jsi pochopila, že afekt je afekt, v ten okamžik se jde těžko uklidnit, ta první půlminuta je kritická. Nicméně nedávám v afektu tělesné tresty - jo občas bouchnu rukou někam do měkkého, chudák postel apod...
Odpovědět