Re: přehánění?
Jo, někdy mám ten pocit , že to s našima bude čím dál těžší:-) Já si taky neumím představit, že bych s našima nemluvila, i když jsem měla v dospívání dost rušné období s tátou, pořád jsme se hádali.Postupně jsem dospěla, pochopila spoustu věcí, stala se mámou a jsem o dost smířlivější. I když mě někdy máma dožene k slzám, nemůžu se na ni dlouho zlobit. Ona se totiž kolikrát snaží vyhovět všem a prostě jí to nevyjde. Nic není černobílé. Mi taky strašně pomáhá. Musela jsem se vrátit do práce, pracuji sice jenom dva nebo tři dny v týdnu, ale to pak potřebuji hlídání od rána do večera a vím, že se o Honzu stará skvěle.A dává jí to zabrat.
Ptala jsi se na otce mého synovce. Určitě se svým způsobem snaží ho vychovat. On je totiž problém v tom, že nikdo neví jak na něj. Zakřičet na něho a sem tam mu dát na zadek možná pomůže, ale to bychom ho museli mlátit od rána do večera a to fakt ne. Na domlouvání nereaguje absolutně, opravdu jsme to zkoušeli. Takže se snažíme většinu věcí ignorovat, zabavit ho něčím jiným, no a tak dvacetkrát za den někomu ujedou nervy. Ale k tomu existují další a další důvody, proč se všechno děje. Tak např. od útlého dětství byl synovec přehazovaný jako horký brambor. Zpočátku jsme všichni bydleli v jednom domě a nejvíc se o synovce starala máma, prababička a sestra. Ta samozřejmě svým osobitým způsobem. Pak se švagr se sestrou přestěhovali 50km daleko a malého dostala na starost tchyně. Protože stavěli dům, šla sestra do práce, přes týden byl synovec u tchyně(od 2 let), vídal své rodiče tak tři hoďky denně, brali si ho domů na víkend. Přišlo mi to dost divné,ale až když se narodil syn i mi ,pochopila jsem, o co ho připravují. Dokázala jsem jen tiše zírat, když mi sestra řekla, že je nemocný, tak si ho na víkend neberou. Ale ona si myslela, že je to pro jeho dobro, aby ho zbytečně nepřenášeli. Obě babičky jsou strašně laskavé a milující, včetně dědečků, ale přesto si myslím, že byl dost ochuzený. I když pracuju, vždycky večer běžím domů (naštěstí jsme v jednom domě), za Honzou a manželem a i když mám za sebou čtrnáct hodin práce, nedovolila bych, aby mě Honza večer neviděl, natobože spal jinde než s námi. Všichni v rodině vidíme, že je někde chyba, ale já radši mlčím,protože bych hned byla za zlou, máma si namlouvá, že je všechno ok a můj taťka možná nesouhlasí, ale neplete se do toho. Jakkoli to zní příšerně, jsme ale pořád fungující rodina, která drží při sobě, vím, že kdyby se mi cokoli stalo, najdu u nich podporu. Jen jako téměř každá rodina máme své velké a malé chyby, své tajemství a temná místa. Když někdy vidím ,jaké problémy s rodiči mají nebo měly mé kamarádky či spolužačky, říkám si, díky za ty moje.
Odpovědět