Mají těžký život

Vzpomínám si ještě, jak mě před lety velmi rozlobila autorka německé knížky o Praze, když nejen mezi řádky, ale přímo pravila, že: "Pokud cestujete s dětmi do Prahy, připravte se, že to bude náročné. Očekává se od vás, že je budete držet na uzdě. Pokud ne, budete to mít těžké". Je to kniha z roku 95. Od té doby se mnohé změnilo. Ani české děti už nejsou poslušné zakřiknuté putičky s rukama za zády ve škole. Ale její další postřeh mi znova vytanul na mysli: "Je to vyjádřeno už v jazyce, v tom, jak se s dětmi mluví. Každé slovo je automaticky zdrobnělina... To se vznáší něha ve vzduchu, ale taky kus blahosklonnosti, pohledu svrchu. Nikoho ani nenapadne, že by děti mohly být rovnocenní partneři, které je třeba brát vážně. Mrňata jsou od toho, aby naplnila touhu dospělých po něčem krásném, roztomilém a čistém. Jakmile ovšem tuhle roli nesplňují, jsou kroceny a trestány…Obzvláště pak holčičky."

Vybavilo se mi to znova, když mi moje kamarádka na babičkovské chlubení odpověděla, že ona není ten skutečný maminkovský typ, pro něhož jsou děti splněním všech snů. Že se jen snažila je chápat a respektovat, to čeho jí se nedostalo v dětství. Tím jim ovšem dala víc než mnohá ta maminka, která v dětech vidí naplnění svého života, kdy život jejích dětí má právě tento účel, ne jejich život, ale její. Je ale tenhle skutečný rovnocenný vztah k dětem v Česku pořád ještě velmi vzácný (proto to i má kamarádka vnímá jako "nepravé" mateřství). Narazila jsem na to letos v létě a bylo mi mnohých dětí opravdu líto. (Všimli jste si, jak my maminky mluvíme často o svých dětech v plurálu? "Spapaly jsme to. Pěkně jsme se vykakaly." Atd.).

Jak ale tak Clarisska roste, už se nesetkáváme s roztomilými dětičkami, ale s hromadou předpubertálních a pubertálních jedinců, s kterými se už nikdo moc "nemazlí".

Vždycky jsem se schopností češtiny zdrobňovat úplně všechno pyšnila. Ale od té doby, co už Clarisska není mrně a mění se pomalu ve slečnu, vysmívá se mi můj německy naladěný v Americe žijící zeť, že už je to bumbání, spinkání a jiná šišlání poněkud trapné. Pod jeho vlivem už i Clarisska zvedá obočí. Začínám si dávat pozor. V cizině ztrácíte tu společenskou korekci.

S jejími vrstevníky už totiž nikdo v Čechách nemluví ve zdrobnělinách a taky se s nimi nepárá.

Nemohu vám ani vypočítat, kolikrát jsem u vody nebo na hřišti slyšela: "Nejseš ty pitomej?" "Nemůžeš dávat pozor, ty idiote?" "Von je snad úplně blbej!" " To víš, náš mladej, ten moc rozumu nepobral!" "Ty kreténe, cos to zase proved!"

Slyšela jsem takové komentáře o dětech, a před nimi, od rodičů, ale i od učitelek, o kterých jsem si dosud myslela, jaké jsou vynikající. Nechtěla jsem věřit svým uším, když si jedna z mých nejbližších osob postěžovala: "Že musela tudletu káču seřezat.." Proutkem a už prý ani neví za co! Třináctileté dítě seřezat a nevědět za co? Věděla! Za to, že "sežrala nějaké sladkosti, které byly určeny někomu jinému, když stejně tak hrozně tloustne!"

Nechtěla jsem věřit svým uším! Děti jsou neustále šikanovány svými vlastními rodiči!

Sarkasmus a zlomyslná ironie je normální forma komunikace dospělých s dospívajícími dětmi. (Někteří se pak diví, když se jim to ve stáří vrací).

Rozumějte mi dobře, ne humorné pošťuchování: zlomyslné shazování, výsměch, neustálé negativní kritizování! A víte, co je nejhorší? Když v tom chvíli jste a je to kolem vás pořád (a navíc to máte někde v zasunuté paměti), začnete to dělat taky. Místo: "Dávej, prosím tě, pozor kam šlapeš." Začnete ječet: "Seš snad slepá? To sem neviděla, takový dítě!"

Pravda, Američané to zase přehánějí jinak. Děkují dětem za každý "normální" výkon jako za vynikající : "Good job, honey!" Děkují jim za to, že někoho nebřinkly do hlavy, že jedí, spí a kakají… Musím jim někdy připadat jako málo milující matka, protože to nedělám. Považuji za normální, že Clarisska po sobě uklidí, že dělá domácí úkoly, chová se slušně atd. Ale asi díky té americké či chcete-li anglosasské zkušenosti víc vnímám to hrubé ponižování a necitlivé zacházení s dětmi. Vidím to najednou jinýma očima.

Možná jsou společenské vrstvy mezi Američany či jinde také, kde něco takového uslyšíte. Ale nikdy jsem se s tím mezi rodiči, které znám, nesetkala.

Abych se cynicky vyjádřila v českém duchu: Dneska už každej blbec ví, že je třeba děti pozitivně motivovat a alespoň na "veřejnosti" to dělá.

V Česku jsem však viděla opak opravdu na každém kroku i mezi mými milými lidmi. A jak už jsem řekla i mezi profesionálními vychovateli. Alespoň ti by měli vědět líp.

Na druhé straně je ale asi těžké, když máte třídu plnou dětí, které jsou na takový tón a zacházení zvyklé, jednat s nimi jinak. Asi by vás považovaly za slabocha či nekompetentní osobu.

Nevím! A také nevím, jak z takového začarovaného kruhu ven. Ale jaksi se rozplynula moje představa o tom, jak my Češi máme rádi děti. Zkušenost z vlastní rodiny, s přáteli a složení návštěvníků "naší" Rodiny asi přispělo k jejímu pozitivnímu zkreslení. O to tvrdší mi přišla realita života větších školáků v Česku. A bylo mi jich líto. Přimluvila jsem se za mnohé a přimlouvám se i tady. Pokud se přistihnete při podobných výrocích, buďte na ně laskavější. Určitě to prospěje jim i vám.