Re: přehánění?
Lei,
máš pravdu, že chyba je v mé sestře. Mám ji moc ráda, ale jiná a zvláštní byla odjakživa. S více přáteli jsem se shodla, že jí chybí jakákoliv sociální empatie. Je velice chytrá a má vysokou školu, ale když si čtu o autismu, často si na ni vzpomenu. Sestra je velmi vázaná na mámu, která má bohužel pocit, že sestřiny nedostatky jsou její vinou, a proto často upřednostňuje sestru a jejího syna. Je zcela normální, že mi řekne, že chce jet se sestrou na chalupu, ale se mnou ne, aby mě náhodou nenapadlo přijet! Já mámu chápu, ale někdy by mohla pochopit, že to, že jsem více samostatná neznamená, že jsem otrlá. Přitom se sestrou se máme rády , a vím, že ji by nikdy nenapadlo, že bych nesměla přijet. Máme zvláštní vztah už od dětství, sestra je o pět let starší, ale od té doby, co jsem tzv. začala rozum brát, všichni v rodině včetně mě brali automaticky, že starší jsem já.Moje sestra ví, že syna nezvládá, jednou se mi přiznala, že dítě nikdy v podstatě nechtěla. Ale vdávala se dost pozdě, protože měla problém najít si partnera a její manžel si dítě moc přál. Ne, že by ho neměla ráda! Ale prostě neumí dávat lásku a zájem najevo. Dokud její syn nemluvil, vůbec na něho nemluvila ani ona. Moje zpívání a hlazení bříška v těhotenství kvitovala s podivem. Prostě nechápe, proč by to měla dělat, když to dítě mi přece nerozumí a neodpoví. Když někdy na svého synovce mluvím a on se mi nikdy nepodívá do očí, často na něho musím promluvit několikrát, aby se "probral" a vnímal mě, když vidím, jak dokáže nepřiměřeně zlostně reagovat na změnu zavedených rituálů,když stojí v dětském kolektivu často osamocený,vzpomenu si na svou sestru v dětství. Proto mám i k němu ochranitelský postoj. Ale vadí mi zloba, která se v něm projevuje, na tu si u sestry nevzpomínám.A taky v žádněm případě nejsem trpělivá tetka ani sestra:-)
K té lásce rodičů, zatím se svým synem dlím v ranném dětství, takže mi "jaksi" nedochází, že existují i dospělejší děti:-))) Já jsem byla zvyklá ještě v pozdní pubertě potkat mámu nebo tátu cestou do kuchyně a obejmout je, třeba desetkrát za den a ráda na to vzpomínám. Teď , když jsem dospělá, trochu se to zkazilo. Jak naznačuju výše, i dospělé děti někdy potřebujou slyšet, mám tě rád. Ale to se umí a neumí říkat na celém světě, neomezovala bych schopnost dobře vychovávat své dítě a VÁŽIT si ho na určitý stát. Spíš na určité rodiče. To mi na článku trochu vadilo. Holt jsem patriot.
Odpovědět