Re: Díky, Sylvie, že mluvíš i za mě!!! >> Tošner

Sosane, teoreticky máš jistě pravdu a bylo by fajn, kdyby to tak fungovalo. Bohužel, stále se ještě až příliš doktorů dívá na porod podobně jako docent Tošner. Zrovna včera jsem na i-netu narazila na rozhovor s jedním porodníkem. Redaktor/ka mu položil/a otázku, co si myslí o přirozených porodech, jestli rozumí tomu, proč ženy chtějí dobrovolně trpět. A porodník se přiznal, že tomu opravdu nerozumí. Pokud budu mluvit za sebe, tak já trpěla opravdu jenom v péči lékaře, když jsem v sobě měla léky "na bolest". Do té doby jsem se opravdu, i přes bolest, cítila báječně. A dokud tohle lékaři nepochopí, tak bude stále docházet k nedorozumění mezi nimi a rodičkami. Jenže ten stav se nezmění sám od sebe, tím spíš, že menší nemocncie, kde je možná individuálí péče a které se snaží o alternativní přístup k porodu, jsou označovany za hazardéry,kteří to dělají stejně jenom kvůli penězům a aby byly uznány jako užitečné a nemohlo dojít k jejich zrušení, což by ale bylo to nejideálnější řešení, protože jediná správná je nemocncie, která má dva-tři tisíce porodů za rok. Tolik názory, které dost lékařů prezentují jak v laickém, tak v odborném tisku.

A to, že přeci mám pusu a můžu říct, co chci, to jsem si taky myslela. Pravda, docela dost jsem si toho uhájila, ale pak nastala chvíle, kdy jsem mohla buď rodit nebo se hádat. Pokud nějaká žena zvládala všechno najednou, má můj hluboký obdiv. Víš, ty řekneš - zeptat se, jak budou léky působit. Já se snažila z asistentek dostat název léku, který mají ve stříkačce. Nepodařilo se mi to. Veškeré otázky byly vždycky smeteny větami - "nemám čas" a "tady rozhoduju já", případně "děláme to všem". Já sama jsem dětská sestra a v životě bych si nedovolila se stejným stylem k dětem chovat, takže jsem při tom dost trpěla, bylo mi hrozně líto, že se někdo může chovat takhle, připadala jsem si jak hadr na podlahu. Jo, uvědomuju si, že v těch pocitech hrály velkou roli rozbouřené hormony, ale to mi bylo prd platný. Navíc třeba na "něco na bolest" prosté a opakované "ne" nestačilo, lékaři začali dělat nátlak na manžela a ten jim dal za pravdu. A co odmítnu cizím lidem, těžko odmítnu jemu, zvlášť když jsem těma planejma řečma byla fakt unavená a tím, co jsem si vyslechla i ponížená. Abych byla spravedlivá - manžel se mi doma omluvil, že kdyby věděl, co to se mnou udělá, nikdy by mě nepřesvědčoval. Že předpokládal, že to lékaři myslí dobře. Víš, a to jsem na tom byla relativně dobře. Na netu jsem si povídala s holkama, kterým léky bez jejich vědomí prostě přidali do kapačky a bylo vymalováno. A tak by se dalo pokračovat - namátkou si vezmu na právo na soukromí a respektování studu. Na šestinedělí bylo požadováno, abchom po vstupu lékařky okamžitě stáhly kalhotky a čekaly na vyšetření. Já si je stahovala vžtdycky až když přišla k mojí posteli a pokaždé jsem kvůli tomu musela poslouchat hloupé řeči, že už jsem přeci měla být dávno připravená. A tak bych mohla pokračovat klidně dál. A už jsem to nejspíš říkala - nerodila jsem v zastaralé nemocnici a když jsem si před porodem zjišťovala, jak to v ní chodí, tak jsem sice radostí neskákala, ale vypadalo to postatně líp, než co jsem pak zažila.

A neodpustím si ještě poznámku. Naprosto nechápu, proč proti porodním domům brojí lidi, kteří v něm stejně nikdy rodit nebudou. Když jim nevyhovuje, mají možnost jít do nemocnice. Ženy,kterým z nejrůznějších důvodů nevyhovuje současný stav nemocnic, do těch nemocnic stejně musí, protože nemají jinou možnost. Proč tě tak trápí existence porodních domů? Čím tě omezuje, poškozuje, co ti bere a já nevím co ještě?

Sylvie