23.12.2003 21:18:55 Terreza
Moje úvaha o porodu doma
Já vím, že tohle téma je už takové otřepané a poslední dobou rozdmýchávané několikrát. Nepíšu tuto úvahu proto, aby se znovu začala debata jestli je porod doma bezpečný nebo není, kdo jak moc riskuje a tak dále !
Věřte, že u prvního děťátka jsem měla také plnou hlavu starostí a obav „co bude“ a k porodu doma by mě nikdo nepřinutil. Rovněž jsem ženy rodící doma měla za hazardérky a kroutila jsem hlavou, jak může být někdo tak nerozumný, neopatrný, nezodpovědný…
To jsem ještě neznala Rodinu a neměla jsem ani žádnou kamarádku-těhulku, se kterou bychom se „bály“ společně… Chodila jsem na kurs a postup porodu jsem teoreticky přesně znala, ale stejně jsem se bála. Moc jsem se bála a doufala jsem, že v porodnici mě „zachrání“. Že mi poradí, uleví mi a pomohou. No – nedopadlo to ani zdaleka podle mých představ, ale říkala jsem si: mám to za sebou, nakonec to nebylo tak zlý, přežila jsem to, spousta žen měla určitě daleko náročnější a komplikovanější porod atd.
Z druhého porodu jsem zdaleka neměla takové obavy – druhé porody jdou přece lépe, žena už je zkušená, ví, co jí čeká, porodní cesty už jsou „zajeté“, takže to zvládnu ! Zvládla. Ale že by to bylo až zase tak jednoduché – no, pravda, mohlo to být horší…
Třetí porod jsem očekávala sice také v nejistotě - „třetí porody jsou takové zrádné“ říkaly moje příbuzné (maminka, teta, druhá teta), ale koneckonců – jsi mladá a tamty dva jsi zvládla, tak to bude dobré. Tentokrát byl u porodu přítomen i natěšený tatínek, i když po pravdě řečeno, nevěděla jsem, jak se k tomu vlastně postavit, kdo bude podporovat koho a podobně, ale docela jsem se těšila na „konečně rychlý a pohodový porod“. Ačkoliv tatínek dodnes kroutí hlavou a nezdá se mu, že by se mi děly nějaké velké újmy, a že jestli se mi něco nelíbilo, tak jsem to prý měla říct, určitě by mi vyhověli… Možná je to tím, možná ne. Moje pocity už při vstupu do známého prostředí se prostě naladily na „nevlídno“ a ve stavu jakési hibernace jsem očekávala „konec“ Opět se nestalo nic dramatického, děťátko se ve zdraví narodilo, já si „odkroutila“ šestinedělí…
Když jsem letos na jaře začala tušit, že jsem opět těhotná, první panika byla: Ne, já přeci nechci mít děti zase tak blízko za sebou ! Jak to zvládnu ?! Navíc mám čerstvě srostlý zlomený obratel – co když to těhotenství „neunese“ ?! A druhá: „Ježišmarjá – vždyť já to miminko budu muset nějak porodit !!! A zase tím příšerným způsobem !!!
Píšu to tak, jak jsem to cítila a nebylo to nic příjemného. Manžel mě ujišťoval, že spolu to VŠECHNO zvládneme, že jsem statečná a silná ženská, a on mi pomůže, jak bude moci nejlépe ! Hm. Jenže porodit to stejně budu muset zase jenom já, a ta pravděpodobnost, že by to mohlo být nějaké lepší, se mi scvrkla do maličké kuličky.
Když pak polevily první hormonové vlny a začala jsem nad tím více uvažovat, říkala jsem si, že tu fyziologickou podstatu už asi nezměním, jediné, co by možná pomohlo, je změnit prostředí. Hodně jsem tady na Rodině četla o Vrchlabí a upjala jsem se k myšlence, že TO JEDINÉ mě zachrání… JENŽE: termín porodu vycházel na leden, a to je príma doba na lyžování, ale ne na cestu do tamní porodnice. Kdyby to bylo v létě ! říkala jsem si. Udělala bych to jako Sylvie mnohé další – pohodová rodinná dovolená, během které bych prostě porodila,a domů by nás jelo o jednoho víc… Stěžovala jsem si manželovi, jak jsem to nešikovně zařídili a on mě ujistil, že se mnou v nějaké chumelenici rozhodně nikam nepojede, navíc nemáme tak spolehlivé auto, které by projelo i závějemi, které nestačili odklidit každoročně zaskočení silničáři ! A taky (pravděpodobnost malá, ale přesto) by to mohlo jít tentokrát rychle, a porodit na nějaké okrsce u krajnice je opravdu riskantní ! Stejně tak bych mohla porodit v dopravní špičce uprostřed pražské Magistrály, protože trasa na Vrchlabí je z našeho bydliště přes celou Prahu ! Zase jsem byla na začátku zoufalství. Dítě porodit musím, ale v tamté nejbližší porodnici už ne, a ty ostatní jsou vlastně stejné, ještě tak CAP, ale Bulovka mi je nesympatická, navíc umístěný do CAPu má svoje podmínky, které sice chápu, ale kvůli nim nebudu jezdit přes celou Prahu na kontroly, abych tam pak dorazila a zjistila, že je obsazeno a čeká mě klasický sál s klasickým přístupem.
Manžel pak přišel s návrhem, ať tedy porodím DOMA !!! Strašně mě to naštvalo ! Jak může tohle říct ?!?! Já sice chápu, že mi v podstatě není pomoci, protože mi žádná dostupná porodnice „není dost dobrá“, ale místo aby měl porozumění pro můj pesimismus, tak nechává proudit svůj exhibicionismus !!!
Jenže pak se mi to nějak rozleželo a po několika týdnech jsem prohlásila, že JSEM SE ROZHODLA, že porodím DOMA. To zase byl v šoku manžel, protože on mezitím také hodně přemýšlel, o došel k názoru, že to byl unáhlený nápad, a že nechce nic riskovat. Na to jsem já začala plakat, že tedy už nevím, co mám dělat, že mi bere tu jistotu, že se mi jednou podaří porodit v klidu a podobně, těhotenské hormony jsou od breku a hysterie jenom kousíček….
Přesto, ať jsem to pak zkoumala z kterékoliv strany, lepší možnost už mě ani nenapadla,a začala jsem si tak trochu zjišťovat informace. V té době vyšel také zde na Rodině článek od Sylvy, která porodila doma, a přiznávám, že mě to hodně inspirovalo, navnadilo a uklidnilo. Kontaktovala jsem p. Štromerovou, a i telefonát s ní mne velmi uklidnil a ujistil, že si moje uvažování je správné. Moje definitivní rozhodnutí tedy zní: CHCI PORODIT DOMA. Proč ? protože mám osypky jenom když si tu porodnici představím…Neuklidňuje mě to. Spíš naopak. Hlas v repráčku u zvonku, kdy se vás ptají, proč jste přišli a co vlastně chcete, gesto, se kterým vám sestra podává naškrobenou košili, kachlíky na zdi a zelený hadry na všem… Davy personálu kolem porodního boxu všude, když se nic neděje, a naopak liduprázdno, když se člověk chce na něco zeptat…vedle křičí nějaká maminka a pak miminko, nebo křičíte vy a vedlejší maminka si říká: Hergot teď chci mít zasloužený klid (zažila jsem obě situace).
Doma bude klídek a pohoda. Hekat na míči můžu i v obýváku, a třeba koukat na televizi nebo poslouchat oblíbenou hudbu. Pokusně jsem obešla náš nábytek - přebalovací stůl v obýváku má ideální výšku na opírání, taky pruh látky uvázaný pod zvýšenou postelí, ve kterém občas ještě houpáme Anežku, bude dobrý na zavěšení a oporu, možná porodím i ve vaně, když to tak vyjde, ale hlavně: pak si s miminkem a tatínkem vlezeme do jedné postele pod jednu peřinu a tam budeme ležet, tulit se a užívat si první společné chvilky…
Nechci, aby mi někdo lil teplou vodu do zadku, píchal injekci, zaváděl kanylu, poléval rodidla studenou desinfekcí, o episotomii nemluvě.
NECHCI, NECHCI, NECHCI…
Takže – když mi někdo říká: „Ty jsi fakt odvážná, že si na porod doma troufneš !“ Odpovídám: „Já jsem houby odvážná ! Já jsem naopak naprostej posera, kterej se bojí jít do špitálu…!“
Do termínu zbývají 4týdny, tak mi držte palce...
Terreza
Odpovědět