Kočárky

Když jsem studovala v Brně VŠ, zcela dobrovolně jsem se "rekvalifikovala" do role profesionální přenašečky kočárků. Velice brzy jsem si totiž všimla, že jakmile se na zastávce trolejbusu nebo tramvaje objeví maminka s kočárkem, všichni, a hlavně mladí pánové, se od ní začnou pomalu a nenápadně vzdalovat. Poté, co jsem byla několikrát oslovena, jsem začala maminkám nabízet pomoc sama a předem. Nic mě to nestálo, nehrozilo, že si natrhnu silonky nebo ulomím podpatek, protože jsem nic takového nenosila. Ani mi nevadily žádné nákupní tašky, protože jsem používala zásadně batoh. Často maminkám stačilo, když jsem pomohla s nástupem jejich staršímu dítěti a ony se mohly věnovat pouze kočárku.
Moje teta z Ostravy jednou nastupovala do tramvaje s malým synem, postiženým DMO. Milý řidič tetě uskřípl ruku do dveří a rozjel se. Bratranec, tenkrát dost obtížně chodící, musel, chudáček, utíkat za tramvají a držet se maminčiny ruky, čouhající ze dveří. Neuvěřitelná scéna. Ještě, že se lidem podařilo řidiče zastavit, než se stačil pořádně rozjet.