Není všechno jen černé nebo bílé

Nedá mi to a musím také reagovat. Je mi témeř 30, vystudovaná jsem porodní asistentka (školu jsem dodělala před 2 lety) a proškolena o kojení jsem byla velice dobře. Vím, jak je to skvělé a důležité!! Nikdy jsem si nepřipouštěla, že bych nekojila. Během těhotenství mi teklo mléko už asi od 4. měsíce a já se těšila na prcka i kojení.

Malej se hned po porodu na sále přisál, byl to šikulka, všechno šlo podle plánu. Zkrátím to, jako většinu dětí jsme měli problém s novoroz. žloutenkou, ale u nás neodezněla za pár dní, byl pod lampou na svícení a dokonce jsme se i do nemocnice na 4 dny vraceli, aby na něj zase svítili. Ještě v 6ti týdnech neměl svou porodní váhu a byl hodně žlutý. Sledovali naše kojení a i když malej pil málo, tak pil a malinkato přibíral, takže nikdo nic neřešil. Jeden víkend nám bylo doporučeno mléko převařovat, tak jsem odsávala a malej pil z lahve a přibral 120g za víkend. Celý týden jsem se děsně snažila kojit, stále přikládala (u prsa chtěl být pořád) a těšila se do poradny, kolik přibere. Zdál se už být čilejší. A zjistila, že to co přibral za ten víkend, opět zhubl. Nikdo nic nedělal a já se naštvala. Koupila jsem si pořádnou odsávačku a malého začala krmit z flašky. Najednou byl pohodové, spokojené miminko se zájmem o okolí a přibral za týden 540g a okamžitě odžloutl. Bohužel sám prostě z prsa netahal a já odsávala celé tři měsíce s jedním příkrmem denně. Pak mléka ubývalo a teď už není, už jsme úplně na UM. Snažila jsem se mu dát to nejlepší, co to šlo a nebylo to snadné.

Byli jsme v začarovaném kruhu, netahal, protože byl zeslabený žloutenkou a žloutenky se nemohl zbavit, protože netahal a neměl dost mléka. Uznávám kojení, ale někdy prostě není zbytí a je to na té mamině, aby si to rozhodla. Silné řeči typu, že všechny maminky mohou kojit, vedou většinou ty, které buď ještě nerodily nebo zrovna žádné problémy neměly. Takže všem kojícím i nekojícím držím palce a přeji šťastné maminky šťastným dětem!