Re: Souhlasim, ale....

Ani nevíš, jak moc s Tebou cítím.
Nám se narodil první syn už poměrně dávno a kromě toho, že to měla být dcera, zasáhl do našeho života tak razantním způsobem, že jsem si to do té doby nedovedl představit ani v nejdivočejších snech. On prakticky nespal vůbec. Takové to spaní přes den ho opustilo velmi záhy, nu což, řekli jsme si, alespoň bude spát více v noci - ANI OMYLEM. Lehce si dáchnul mezi 20 a 22 hodinou a pak, když jsme šli také spát my, začalo domácí "rodeo". Kdo to nezažil, neuvěří. Snažili jsme se nějak střídat, aby se alespoň jeden vyspal, ale v bytě 1 + dveře to je marná snaha. Naše dětská lékařka nám tehdy dala PRO NĚHO prášky na spaní, které jsme pochopitelně zahodili hned cestou domů. Jak jsem tušil a později se potvrdilo, žádné řešení pro to není. Pokud si k tomu připočteš, že od 8 měsíců začal chodit, dovedeš si asi představit, co jsme prožívali za děs. Jeden nepřetržitý flám, trvající 3 roky. A pak se nám narodil druhý... Mysleli jsme si, doufali jsme, že už nás nic horšího potrefit snad nemůže. Byl to omyl a naše poznání trvalo další tři dlouhé roky. Jo, jo, je to tak. Vyzkoušeli jsme úplně všechno, co nám kdo poradil, bez efektu. Vypadal jsem fakt famózně (..."kromě pytlů pod očima neměl jiných zavazadel")a mj. jsem několikrát usnul v práci za bílého dne. Moje žena pak, jinak povahy mírné až beránčí, jednou v nezvladatelném afektu, někdy mezi 2 a 3 hodinou ranní, vyhodila málem malého křiklouna z okna. Museli jsme se podporovat navzájem a neustále se utvrzovat, že to přeci jednou musí skončit. A skončilo, dnes už se tomu jen smějeme a s oblibou to dáváme k lepšímu při rodinných sešlostech.

Tak hodně štěstí a pevné nervy, ujišťuji Tě, že Tvoje děti, ostatně jako všechny, za to úsilí stojí a jednou nám to určitě oplatí (...).

Mecháček