Re: Souhlasim, ale....

Ahoj,

souhlasím s ostatníma, že to musíš urychleně řešit. A ze své zkušenosti ti radím - co nejdřív.

Moje holčička byla taky takové dítě, které muselo mít pořád maminku u sebe a neustále si vyžadovala moji pozornost. Taky dovedla řvát a řvát a pokusy nechat ji u babičky končily zvracením a naprostým vyčerpáním. Nedokázala jsem svoji holčičku nechat nikomu jiném než manželovi a mlela z posledního.
Když jí byl téměř rok, tak jsem jednoho dne omdlela doma na předsíni. Manžel byl na služební cestě. Byla jsem sama doma s dítětem, které se batolilo kolem mě... Když jsem se probrala, tak malá seděla u mě a - řvala. A já jsem zjistila, že ve chvíli, kdy se pokusím postavit, tak zvracím a začínám omdlívat znova. A tak jsem se doplazila(!!!) ke stolku, na kterém byl mobil a zavolala svěmu otci. A pravděpodobně omdlela znova, protože další co si pamatuji je táta, který mě drží v náručí. A malá řvala a řvala, protoýe se jí nikdo nevěnoval. Já jsem skončila v nemocnici a Jitule u dědy.
V té nemocnici jsem byla čtrnáct dní. Pan primář mě odmítl propustit, dokud se nedám dohromady. Omdlela jsem vyčerpáním a při pádu se bouchla do hlavy. Měla jsem štěstí, že následek byl pouze otřes mozku.
A Jituška? No, ta řvala, blinkala, modrala... Ale maminka nebyla v dosahu. A tak usla, najedla se,řvala a pak ji to přestalo bavit. Děda se nedal, v noci jí nekompromisně oznámil, že teď se spí a jestli chce řvát, ať řve, ale on bude spát. A tak se budila po pár nocích už jenom "pro kontrolu". Do dneška spí s námi,ale když je chvíli vzhůru,tak dá pokoj. Občas zkusila znovu řev, ale když to nezapůsobilo je zase klid. A k prarodičům ji vždycky předám a po krátkém rozloučení odcházím. Dost často totiž zkouší slzičky, ale když si pak pro ni přijdu, tak se směje, je spokojená a vykládá, jak se měla dobře.

Držím ti palce, ať to nějak zvládneš, protože to moje rozuzlení nebylo zrovna příjemné.

Věra