Co je těžší, břicho, nebo kočár?

Z článku na mě čiší jakási podprahová otázka - zda je těžší vláčet se s těhotným bříškem, nebo s kočárkem s dítětem/dětmi. Já osobně mám zkušenost, že obojí je dost náročné. V obou těhotenstvích (poprvé 05/2002 syn Martínek, podruhé 05/2006 dvojčata Petr a Tereza) jsem nebyla schopna poslední 2 měsíce jít ani se psem kolem baráku. Když se náhodou stalo, že jsem musela, bylo to strašlivě moc vyčerpávající a pamatuji si, jak lidé byli netolerantní - nepouštěli sednout, neuhli z cesty, vrazili do mě.... V té době, kdy jsem se sotva plazila, mne nenapadlo koumat, jestli má někdo kočárek či nikoliv. Když se mi třeba motala hlava, byla jsem vděčná každému, když uhnul, i matkám s kočárky. Nikdy jsem žádný konflikt ale nevyvolávala, jsem spíš člověk, který uhne radši sám, než na sebe strhávat pozornost. Teď jezdím s kočárkem pro dvojčata (kočár 14 kg, děti cca 10 + 10 kg, potřeby min. 5 kg = 40 kg). Opravdu manipulace s takovým strojem vyžaduje hodně síly a prostoru a uhnout s tím někomu na úzkém chodníku není možné, ať je sebevíc těhotný či jinak handicapovaný. Jedině sjet z obrubníku do vozovky, pokud tam stojí auta od sebe max. 80 cm, a zase najet. Otočit se musíte na silnici za provozu. Případně probourat dav lidí na druhé straně. Řekla bych, že těhotná žena, ale i člověk např. s berlemi může udělat krok stranou a počkat, až ten kočár projede.
Ne nadarmo jsou ženy s kočárkem řazeny do stejné kategorie, jako vozíčkáři, tedy osoby s omezenou možností pohybu. I s tím blbým vozíčkem v supermarketu jde uhnout o 100 % jednodušeji, než s dvojčatokočárem. Přes to se mi mnohokrát stalo, že někdo takhle stál s tím vozíkem proti mě a čekal, až mu uhnu z cesty. Když se mi to stane po páté, bývám nepříjemná. Což u mě obnáší to, že už neříkám "zdovolením", ale taky, stejně jako protijedoucí důchodkyně, stojím a čekám, až uhne. Koukám jim při tom do očí a zkouším jejich trpělivost. Nakonec vyměknou a odfrčej.