...njn...

...no jo, no...
co naděláš, komu není z hůry dáno, že?....taky už jsem s kočárem zažila nejrůznější krušné chvilky a to jsem, myslím, docela zocelená . Bydleli jsme totiž až do cca 1,5 roku věku Kubíčka v bytě ve 3-tím patře, v domě bez kočárkárny, takže jsem den co den tahala kočár s miminem sama (zaplať bůh za Jané!). Tudíž schody jsem zvládala naprosto bravurně a málokdy jsem si říkala o pomoc do MHD (výjimkou byly zastávky "z vozovky" a ne z chodníku, ten první schod do tram byl totiž i nad mé síly)...
Jeden případ za všechny - v zimě bylo na nule, padal hnusnej mokrej sníh a já musela ráno s kočárem busem na zaplacenou hodinu plavání. Nastoupila jsem do nízkopodlažáku k jedněm golfkám a jednomu 4koláku (řidič v poho, nic nenamítal) a my se s 3kolkou vejdem fakt všude. Slušně jsem požádala paní (cca 50, vypadala úplně normálně, upravená, čilá, zdravá, na klíně tašku s notebookem), která seděla na sklápěcím sedadle, aby se posadila jinam - bylo místo. To co jsem si od ní vyslechla o přepravním řádu (vůbec jsem netušila, že se můžou převážet pouze 2 kočáry), a o tom, že si mám počkat na další (10 min v tom počasí!).Já jsem tedy celkem slušná osoba, ale tohle mne nadzdvihlo a celkem nevybíravě jsem si na ní,tedy ve vší slušnosti, otevřela pusu! Tedy poprvé a doufám že naposledy v životě. Naštěstí se mne zastala jedna paní a pak se další lidi přidali... Ona tedy měla také zastání - starší pán jí sekundoval... Ale fakt je, že dodnes mi ta vzpomínka hýbá žlučí, svou dceru by ven určitě neposlala .... Chudák řidič byl tedy taky docela rozhozený,jak poslouchal celou cestu tu výměnu názorů, protože když hned na další zastávce 4kolka vystoupila a o kus dál chtěl nastoupit druhý kočárek, vstal, šel k mamince (měla tam úplně čerstvé mímo) a slušně jí požádal, aby si nastoupila dozadu, kde je jeden schod a pomohl jí...toho mi bylo tedy snad víc líto, než mne....

Ale co se týče třeba toho mluvení na děti v tramvaji....Dany, víš, každý dítě je jiný a třeba Kubča je a hlavně byl taková nátura (a takových dětí je docela dost, fakt, věř mi), že ho, hlavně když byl menší, vůbec nezajímalo, co se děje kolem (hlavně v dopravních prostředcích a obchodech, venku to bylo v poho), že jako nějaký světýlka, nový věci na pozorování a tak. Prostě když mne neslyšel tak plakal... (vidět mne, to nestačilo). Takže pokud jsem na něj mluvila byl klid z jeho strany a já byla v pohodě (občas si říkám, že kvůli tomu, abych ho neměla pořád ubulenýho, jsem v podstatě pusu nezavřela).

Nevím tedy, zřejmě jsem ta nejmaminkovatější na celém světě, ale dost dlouho jsem byla okamžitě psychicky rozhozená (zřejmě i ty hormony), pokud podle mne začal naprosto bezdůvodně plakat (jakože mimi je přebalené, nakrmené, není mu zima ani teplo...atd) - okamžitě jsem se začala potit, být nervózní, k tomu to nevyspání a únava...no nic moc pohodička:(. Byl takové to nespavé miminko, kterému stačí zdřímnout 3x denně na 5-10 min). Hlavně když ještě nemluvil, byl to docela záhul....
Takže Dany,věř, že já bych si 100tisíckrát!!!! radši v tramvaji sedla u kočáru a četla si, nebo prostě jenom čuměla doblba a v obchodě bych taky radši v klidu nakupovala, než ho prolítla rychlostí blesku s neustálým blábolením na Kubu a zoufale se modlící, aby ta fronta, ve které stojím pokračovala nejrychleji, protože když kočár stojí, je to horší.
Takže protože jsem neměla a nemám psychicky na to, aby mi dítě v kočáru řvalo jako tur a teď už i vystupovalo s oznámením "Buba utítá teť" dokolečka jsem omýlala a omýlám básničky a říkadla...
Jak já bych si přála klidný miminko!!!!
Holt každý mimino je jiný a každá mamina ho zvládá jinak.
Snad mi to ten můj loupežník jednou v dobrým vrátí....pevně doufám...


A o nějakým odpočinutí na MD si opravdu můžu nechat jenom zdát...